Střípky duben - červen 2014
Pozorovací metoda potvrzuje, že Bea se snaží přizpůsobit při procházkách smečce, samozřejmě tomu největšímu lotrovi, což bývá nejčastěji „bráška“ Smajlík a irčanka Jess (vše myšleno v dobrém, jak jinak). Ráda se nechá strhnout jejich honícími móresy a neustále je mimo dosah… Jakmile jdeme jen spolu nebo s klidnějším parťákem (třeba s Falcem nebo Connie), drží se víc u nás. Vůbec nejlepší je při sólo venčení. Skvěle komunikuje, diskutuje a žádá o svolení, zda si může odběhnout.
S nelibostí snáší rozchod s psími kamarády po venčení. Přijde domů, nelehne si, ale přechází z místa na místo. Nebo svěsí hlavu a kouká tupě do země. Medituje. Promítá si zážitky. Jako by nechtěla uvěřit, že všichni odešli a ona zůstala sama. Jen se svými lidskými sluhy. Občas se jí zadaří a zrealizuje malou zákeřnost. Příklad z páníčkova vyprávění: „Na zahradu, když jsem uklízel kolo, přiběhl Bert, takže i panička. Bert sežral ucho a pobíhal, panička vyprávěla a nebyla k zastavení, já se skrýval na rohu a Beu to zjevně bavilo. To celé tak 12 minut. Nelze ji zahnat domů. Pracuje. Hlídá.“
Prožíváme první bouřky. Bojí se, ale naštěstí netrojčí tak moc, jako kdysi Barča.
24.4: Madam se poprvé na delší dobu zaběhla. Vyprovokovala ji nejspíš srnka, ale hlavně se chtěla předvést před irčany Falcem a Jess, jak už to taky umí. Zmizela v hustém porostu. Slyšela jsem jen táhlý slábnoucí pisklavý štěkot. Takový, co říkal: Počkej ksakru, ať tě můžu dohnat. Byla pryč asi 10min. Ale to se špatně odhaduje. Připadalo mi to jako věčnost. Hrobové ticho. Nevěděla jsem, jak zareaguje, když smečku najednou ztratila. Vrátí se zpátky nebo zazmatkuje a poletí domů? Cestou, kterou protíná rušná silnice… Falco i Jess ji hledali. Každý se vydal jiným směrem. Já se rozhodla jít jí naproti směrem, kde jsem ji viděla naposledy odskočit. Ticho bylo nesnesitelné. Ulevilo se mi, když jsem kousek ode mě zaslechla v křovinách něco zašustit. Větvičky praskaly. Pokud to není divočák, tak je to Bambulka. Připlazila se. Uhnaná, ověnčená pýrem, bukvicemi, listím. Vším, co les nabízí a co jde z chlupů mizerně sundat. Měla velkou radost, že mě našla. Pískala, smála se. Možná si prožila malý šok. Maminku ztratila… Přála jsem si, aby mi ten zážitek pomohl a Beauty se držela v mé blízkosti. Jak ukázaly následující dny a týdny, radovala jsem se předčasně. Naopak. Jakmile se oklepala, narostlo jí ještě větší sebevědomí. Jsem dobrý LOVEC - HONEC! Měla pocit, že by o ní měli všichni vědět. Další z úsměvných stížností páníčka:
Zrzoun od rána vynesl ven
1 ks čepice
1 ks ručník
1 ks triko vyprané
2 ks kapesník
6 ks sklizených hraček
Šel jsem to sebrat před deštěm, byla jako Copperfield - stihla mi to brát rychleji, než jsem to mohl posbírat. Játra do ní nedostanu, ani ta srdíčka. Suché by spucla ve velkém. Jinak palačinku se šlehačkou a malinovým puree ano. A ted štěká venku, abych šel za ní. Ach jo. Ale zbožňuju ji, takže letím....
Matematika nikdy nebyla mojí silnou stránkou. A rovnice? Hrůza! Na školu si přesto zavzpomínám. Jednou početní hádankou, uvedenou na facebooku ve skupině Irský setr. Naší spřízněnou duší Danou Novákovou, která se vyzná v chovu, byl vysvětlován určitý zamotaný příbuzenský poměr pro jednu dotazovatelku: Beauty je dcera B1Nonstop, Clajdík je syn B2Nonstop a Angie je dcera B3Nonstop (byly tři fenky ve vrhu). B1+Páťa= Klingorovic třeštidlo. Proto ta přízeň z Bacínkem.
1.květen, čili svátek práce. Oslavili jsme ho stylově na výletě v divoké přírodě na Kladské. Zastihla nás vydatná bouřka. Blesky nám lítaly nad hlavami a já s obavou čekala, co s tím Bea udělá. Schovávala se pod nízké smrčky, lehala si všude, kam mohla. I na silnici. Nechtěla se hnout. Dávala najevo, že jí to není příjemné. Chápu. Ale nějak jsme se museli dostat pryč. Naštěstí se po každé stávce nechala přemluvit k dalšímu pohybu. Od té doby je hodně naštvaná, když prší. Protože s deštěm přichází nejen o radovánky venku, ale také by mohla přijít bouřka. Když jí ale o něco jde, nedbá ani na hrozbu bouřky. Příklad: „Už jsme byli na cestě. Pracoval a koukal jsem z okna, až déšť poleví. Přepočítával jsem tabulky a ona mi vzdychala za zády. To je její postoj. Stojí jako ovec, hlavu k zemi. Sentimentální. Bez hnutí. Vzdychá. Naprosto nemohu počítat. Jednu velkou tabulku jsem dělal 6x. Nadešla chvíle, kdy polevil déšť. Celou dobu stejnak chodila před vchodem po suchu a hlídala, až vylezu. Nedbala deště. Polevilo. Rychle jsem vše připravil, uložil data, přistrojil sebe i ji. A začalo cedit. Ještě více, než předtím… konečně přestalo pršet. Vzal jsem ji na jedno do hospůdky. Ta byla nakrkaná, že den neproběhl podle jejích představ. Pivo chtěla jen cucat z prstu, takže misku jsem vylil a moje porce byla tak na 5 minut. Místo, aby byla spokojená, že jdu kvůli ní domů, vedla mne na známé místo hrátek s kokří kamarádkou k Faunovi a tam ztropila další scénu, že tam není Bára, ale jen její pán. Chtěla jít s ním, aby jí to vysvětlil. Ted je v klasickém šéfovském rozpoložení. Prostě - já Ti ukážu, jak si budem hrát.“
5.5.: Znepokojilo nás dopolední zvracení a odpolední průjem. Od miminkovských let jí zůstala jedna reakce. Když jí není dobře, před všemi (a vším) se schovává. Zaleze a tam tiše trpí. Zrovna jsme v předešlých dnech řešili problém s výskytem otrávených návnad na Karlovarsku a tak jsme se báli oprávněně. Naštěstí u Bey nemusel zasáhnout veterinář, vše mělo lehký průběh. Večer už byla v naprostém pořádku.
11.5.: Začíná si přivlastňovat les, kam téměř denně chodíme. Lidi drží v šachu a vyštěkává je pryč. Měřili jsme kohoutkovou výšku: cca 64cm.
Je šťastná za každého psího kamaráda, ale když je se svými setřími holkami a kluky, je na vrcholu blaha. Už jen proto, že ji pokaždé zejména Jess, neúnavná honička všeho, co se hýbe, spolehlivě svede za lumpárnou. Když jsou ty dvě spolu, moc si Beauty neužiji. Neustále někde následuje starší zkušenější útěkářku. Další stejnou vlastnost s Barunkou má Bea v nelibosti v tzv. bojových plemenech. Po některých psech občas vystartuje. A když zjistí psa protivu – startuje taky. Posunuje čas příjezdu paničky z práce a tudíž odchod do lesa o čtvrt hodiny dopředu. Začne páníčkovi teskně výt do ucha a plakat. Dožaduje se otevření branky a dívá se pohledem „Tak něco dělej, ať máma konečně přijde“.
17.5.: Beauty si užila celodenní výlet na Dyleň a toulky po Bavorsku. Pokud bychom si snad mysleli, že večer padne únavou, tak jsme se spletli. Můžeme jen konstatovat, že má výbornou fyzičku. Napočítala jsem rekordní počet klíšťat = 9 kousků. Naštěstí je trpělivá a nechá si je ochotně vyndat.
21.5.: Další pokus o plavání v rybníce zase nevyšel. Tentokrát nepřešla přes hejna pulců. Předvádí srandovní reakci – když si uprdne, lekne se toho a zmateně pobíhá, aby „tomu“ unikla.
24.5.: Skvělou psí akci, výšlap na Hartenberg, kterou zorganizovala kamarádka Verunka z ranče Vránov u Sokolova, nám pokazila další velmi silná bouřka a přívalové deště. Bea trpělivě čekala schovaná v útrobách zříceniny hradu, než se ségrou přivezeme auto a všechny nás vysvobodíme. Až do večera jako by si chtěla kompenzovat tu křivdu, kdy se pořádně nemohla vyřádit. Byla čilá, chtěla se honit po zahradě kolem stromu a z bytu odnosila ven asi 10 kapesníků.
25.5.: Zavítala k nám milá návštěva. Na dračici se přijela podívat rodina Kaslových, Beautynčiných chovatelů. Vzali s sebou i maminku Bereniku a ségru Birdy Moon (a buldočka Dorotku). Holky si celý cen bezvadně užily. Honily se po zahradě, čachtaly v bazénku, loudily dobroty u stolu. Nadšené byly, když přijeli i další setří kamarádi Connie a Candy. Příjemně strávený den jsme zakončili malou procházkou v našem lese. Pro nás byla největší odměna zpráva, kterou nám Věrka po návratu domů poslala:
Z Bambulky jsme všichni nadšení, je opravdu krásná a hřeje nás pocit, že je právě od nás. Opravdu jsme na ni pyšní - je nádherná!!!! A vybrat jí tak skvělé páníčky, to byl velký bonus - moc jí přejeme úžasný život u vás.
Další z postřehů, zaznamenaných v páníčkově mailu: Po cestě domů se potkala s Bárou (jak jinak), honila dvě kachny a sežrala něco u popelnice. Netuším co, ale nemohlo to mít větší objem, než vlašský ořech. Prostě jsem se jí díval pod nos a nic jsem neviděl (dost sleduji, když má čenich u země). Snad to nebyla návnada. Tipnul bych na hovínko, asi tam bylo kočičí. Mezitím strašně prudí a chystá mi jednu pernou chvilku za druhou. Říkám si, teď už je klid, mohu ti dát suché. Sežere porci, pustím ji ven a ona po chvíli dělá kozelce za Chantalou a dalšími sousedovic kočkami. Večer přejímá funkci strážné ulice. Běhá kolem plotů a vyštěkává. Tváří se u toho velmi důležitě. Prostě pracuje a je na to hrdá. Navíc ji práce baví.
Zajímavé, že večer ji neva ani déšť. Je rozesmátá.
Ještě k těm honěným kačenkám. Když je Bea s dalšími kamarády, je odvážná. Ale když jsme šly spolu procházkou kolem řeky a z rákosí připlula kačka s houfem malých káčátek a s nimi i kačer, a pištěli na Beu, aby zmizla, tak se potupně stáhla. Přepočítala si převahu opeřenců a raději se mi cpala do náruče s prosbou, ať urychleně odejdeme do bezpečí.
Stačí, když se Bea s Connie pár dní nevidí a už se jim po sobě stýská. Začínají být jako sestry. Asi i u zrzek funguje telepatie, protože ve chvíli, kdy jsem pročítala zprávu od Connie a její paničky Ireny, že byly na výletě u Plzně, kde bylo plno rybníčků, kačen, bláta a bodláků, takže Connie vypadala úděsně, přišel mail od páníčka: Ach jo, ta je nabušená, strašně prudí. Hned ráno mi odnesla polštář na zahradu. Moc si chce hrát. Od rána stojí u branky a číhá. Zželelo se mi jí a vzal jsem ji na obchůzku. Průser u Fauna. Madam s psíkem stála před vchodem. Přišli jsme a vše v poho. Říkám, "jé tady je Bára, že?", ano, oni se proběhnou, tu Vaší taky známe. Hle, omyl. Bea a Bára, nevím, co je napadlo, se sesmeškovaly a jaly se toho záprdka honit. Ani miniaturně mu neublížily, ale prohnaly ho asi tři kolečka. Madam už chytala nerv a nebylo daleko policejních posil. Holky to bavilo a poslouchaly jedna druhou, ne nás pány. Ale ta taškařice netrvala více, než 3 minuty. Madam byla hodně nenávistná a indián zahnal obě smečkařky dovnitř.
Začátkem června si Bea při honičce za skřivánkem pod dřevěnou lavičkou odřela čumák pod levým okem. Jenže jí to místo postupně vylysávalo. Dostala Framykoin a odřeninu jsme omývali odvarem z řepíku. Navedl mě na to článek z internetu o jednom šťastném psím příběhu. Tady je: Pejskovi Dickovi přejel vlak dva pravou přední packu, kost byla zcela roztříštěná a koukala ven. Veterinář mu ji musel amputovat až nad kloubem. Dick měl packu tři dny zavázanou a při výměně obvazu, konstatoval lékař, že se mu to vůbec nelíbí, pokud se tam ještě dostane infekce nezbyde nic jiného než utracení. Avšak vzpomněl si na příhodu ze své lékařské praxe, kdy si jistý pacient přikládal na nohu po amputaci silné řepíkové obklady. Proto i nám doporučil tento způsob. Ráno jsme připravili silný řepíkový čaj (hrst natě na ½ l vody) a 3x denně jsme pahýl na pět minut do nálevu ponořili, ještě jsme rány potřeli měsíčkovou mastí a znovu zavázali. Za další tři dny se už pejskovi začala obnovovat kůže a rána se zacelovala. Za 14 dnů spokojený lékař vyndal stehy. Po měsíci už byla packa pěkně zahojená a nová růžová kůžička pokrývala všechny bývalé rány. Teď už jsme “řepíkovou kůru” prováděli jen jednou denně. Po dvou měsících už nemusel nosit obvaz a na pacce, na místě po kterém začal chodit se utvořila tvrdá kůže připomínající polštářek stejný jako na ostatních končetinách.
Žádné extra velké zlepšení stavu nenastalo. Rána se hojí pomalu. Navíc se jí daří ránu vždy znovu drápkem roztrhnout, takže je to stále dokola. V žádném případě jí to nepřekáží v lotrovinách a neubírá energii. Což dokazuje další celodenní putování Slavkovským lesem a německým příhraničím, které jsme podnikli 14.6. Nejen, že neztrácela cestou ani špetku z nezdolné energie, ještě dělala ostudu. U muzea ve Třech Sekyrách šlohla vystavený špalík a nedala... A to byla madam po 6hodinové túře pohraničím. Jak správně podotkla naše setří spřízněná duše Gita: Jo setři - to je prostě dynamit, čím víc trénujete, tím má lepší fyzičku a tím víc vydrží...... (a ta naše tím víc žere) přímá úměrnost jak vyšitá. ale mám pro vás dobrou zprávu - horší už to nemůže být....
Výlet jako by jí opravdu vlil novou sílu do žil. Dlouho se doma bavila přizabitou mouchou, kterou postrkávala po podlaze. Ve chvíli, kdy ji odpinkla pod gauč a nemohla se k ní dostat, nastal problém. Pištěla a dožadovala se pomoci. Když si jí nikdo nevšímal, ztratila o nebohou masařku zájem. Následuje mail od páníčka: Ach jo, to je blázinec. Ta její ztracená moucha se zmátořila a vlítla do té misky dojet tu paštiku a tam uprostřed chcípla. Bea na to kouká jak na zjevení. Vydyndala ze mne starou obalenou prouzenou kost ze Zveráku a já si říkal, že ji budu hlídat, aby jen ohlodávala kůži s tím, že ji pak kost seberu. K tomu jsem jí dal i kousek hrtánku. Obojí nemohu na zahradě najít a ona se chce honit s Broukim. Asi mu brzo amputuje oháňku. Šel jsem pro Framykoin. Mezitím sežrala kolínka s rajskou. Asi se dnes pos…e. Strašlivě prudí. Štěká pořád tou svou umanutou vysokou fistulí. Až k doktorce to bylo slyšet. Je strašně nabušená, šijí s ní čerti. Co pět minut něco ukradne a chce se honit. Ještě si nelehla.
Protože se naše zrzavá věrná kamarádka Connie vydala do kadeřnického salonu, změnily jsme 23.6. program a zajely se podívat na malá borderčí štěňátka u Klárky v Rosnicích. Bea se docela osvědčila jako teta. Byla něžná, pozorná a pobízela je ke hře. Ale první, co udělala, byla opět ostuda. Na zahradě objevila dětský bazének a malí psíci ji přestali zajímat. Poskakováním hop sem – hop tam všechnu vodu vycákala. S „bráškou“ Smajlíkem předvedli žárlivou scénu. Vadilo jim, že se všichni točíme kolem štěníků, takže si spolu vášnivě začali hrát a laškovat. Vystupňovali to tak daleko, že jako rozpustilí a nejhravější štěníci vypadali oni.
Ostřihaná a vizuálně omlazená Connie na nás opět čeká na začátku lesa. Všímáme si, jak ji Bea ovlivňuje. Mění se z rozvážné 4leté poslušné a na setra dosti klidné psí dámičky v rozverného puberťáka. Prý moc nežere, zato vymýšlí blbinky. Panička Irena si tu a tam posteskne, že ji vůbec nepoznává. Víc a víc se pouští za Beou za dobrodružstvím v lůně lesa. Často je to právě Connie, kdo pobízí ke hře nebo úprkem do lesa. Kéž by se od ní aspoň dračice naučila, že když panička zavolá, vrátí se k ní.
Zkusily jsme vzít holky k rybníku v domnění, že Connie naučí Beauty plavat. Dopadlo to tak, že Connie doplavala pro aport, Bea si na ni počkala v bezpečí břehu, tam jí ho sebrala a vítězoslavně ho donesla ukázat.
Ani na konci června se situace kolem lysání nezlepšila. Antibiotika na dermatitidu jsme vyměnili za Prurivet. Zahájila „lovecké“ období. Je jak rozbuška a věčně někam upaluje. A ve mně stále více hlodá červíček nejistoty. Pořád se vnitřně ptám sama sebe, jestli se mám obávat, že by se mohla v cizím prostředí, kde je poprvé, při svých zálibách jít po stopě, zaběhnout. Když jsme v "našem" lese, kde už každou cestičku zná, je to dobré. Když zabetlím, že chytla pach a rozběhne se za ním, pokaždé se vrátí. Třeba z úplně jiného směru, ale po stopě. Nejdéle jsem na ni čekala asi 10-15min. Denně cvičíme při prochajdách přivolání, funguje jako u většiny setrů - někdy 100%, někdy to drhne... Ale na výletech mám špatný pocit, že by se mohla ztratit. Takže je většinou na asi 20m prodlouženém pospojovaném vodítku. Ona si místo toho, aby v cizím prostředí byla nesvá, naopak všechno to neznámé chce užít na maximum a trojčí jak blázen.
30.června začala hárat.