Jdi na obsah Jdi na menu
 


Únorové střípky

2. 3. 2015

Na dalším irském srazu 1.2. se opět potvrdilo tvrzení, že setr je úžasné zvíře s výborným charakterem. V naší venčící smečce jsme přivítali novou členku, dvouletou hopsandu Meggie z nedalekého Sokolova. Viděly se s Beou prvně v životě, ale sotva se očuchaly, tvářily se, jako by se znaly od plenek. Žádné ksichtění a „kecy“ okolo. Proč taky, když si mohou spolu hrát, honit se a kočkovat se. To samé se odehrálo při seznamce s ostatními, třemi fenkami. Naše holky, co se dobře znají, přijaly Meggie do party během vteřiny a během další vteřiny už všechny mizely do dáli.

2.2. jsem při společné procházce s Connie zaznamenala malinký pokrok. Doufám, že jde o pokrok a ne o náhodu. Bea sice samostatně pracovala na slídění po stopách, občas vystavila srnu, aby jí tlustokožce protáhla ztuhlé svalstvo. Ale vždy jen kousíček, malou chviličku. Na každý signál píšťalky reagovala buď návratem, nebo alespoň zastavením (přemýšlela, co pro ni bude lepší), a změnou směru. Zásadní bylo, že změnou směru od stopy srnky. Vychvalovala jsem ji nahlas na celý les. Vypadala jsem asi jako blázen, ale narciskovi to dělalo moc dobře. Nabyla dojmu, že ona je tou nejlepší na světě. Protože doposud ode mě slyšela výčitky, že Connie, která je spolehlivě odvolatelná, je nejšikovnější setr pod sluncem. První dlouhé venčení, které se obešlo bez adrenalinu. Opravdu jsem si ho užila. Snad budou postupně přibývat.

Tak jsme vyzkoušely jiný prostor, než nám důvěrně známý drahovický les, kde zná Bea už každou cestičku, skulinku, srnčí trasu a každé místo, kde by se nějaká zapomenutá srnka mohla schovávat. Jely jsme k naší kamarádce Lence do Stanovic. Bea byla nejprve unešená nádherným selským statkem, zvaným Hainův dvůr (podle Dr.Antonína Haina, významné osobnosti obce z konce 19.st., vyznamenaného rytířským řádem císaře Josefa). Mimochodem jde o jeden z nejcennějších objektů v obci. Rozlehlý areál tvoří několik překrásných a pečlivě ošetřovaných hrázděných stavení. Lítala sem a tam a prozkoumávala každý kout. Prý na dvůr chodí i lišky. Nadšená! Jak se ale dostala k oplocení, začala silně nasávat vzduch a pachy sousedících luk a polí. Bylo mi jasné, že jakmile otevřeme bránu, bude z ní jeden velký nechytatelný kulový blesk. Chvíli jsme ji nechaly hrát si s kamarády Maxem a Andělem, aby trochu energie „vypustila“. A brána se otevřela. Bea zatím na vodítku, aby to rovnou neodpálila pryč. Přišel okamžik, kdy jsem odepla vodítko. Šmejdila po poli, zřetelně si hledala stopy. Hodně ji zajímaly myší díry. To ji zbrzdilo od lítání po rozlehlých pláních, které moc na volno dosud nezažila. Troufala si od nás stále dál a dál, ale pořád naštěstí zůstával oční kontakt. I reakce na volání. Bylo to na hraně, ale za velký úspěch považuji to, že nepodlehla obrovské chuti (ta na jejím výrazu byla znát) prozkoumávat terén. Asi si nebyla v novém prostředí úplně jistá a dala přednost bezpečného návratu k naší mini smečce.

Tak dlouho se chodí se džbánem…., až se utrhne. Ne ucho, ale tlapka. Při společném venčení nenechavka Jessie vyšťouchala z úkrytu srnu a zbytek ve složení Bea, Connie, Falco a border kámoška Ajka jí letěli pomoci. Tedy, čekat srnku v půl čtvrté odpoledne, kdy se les hemží pejskaři, hůlkaři, turisty a maminkami s dětmi, na frekventovaném místě kousek nad městem, to by mě nenapadlo. Buď už jsou tak drzé a zvyklé (lidi jsou líní nosit chleba a jablka do krmelců nahoru, tak je pohazují na začátku lesa na cestu) nebo jim bereme čím dál víc prostoru (jak by ne, když se kácí stromy všude, kam pohlédneme). Zrzavou radou „vyvolená“ měla víc rozumu než irčani. Od nebezpečí městské silnice se v poslední chvíli odklonila a mazala si to se značným náskokem před všemi zpátky do bezpečí lesa. Když se komando po chvilce vrátilo zpět, za jedním z nich se táhla zřetelná krvavá stopa. Černý Petr tentokrát padl na Jessie – rozřízla si kompletně celý polštářek. Tak šupajdila domů marodit. Navíc Connie z lesa odcházela s oteklou tlamou. Co mohlo být příčinou, netušíme. Vosy by se za normálních okolností neměly na sněhu potulovat. Ale příroda začíná bláznit, třeba je všechno jinak…. Moudřejší jsme byly druhý den, když mazala Connie k veterináři. Její panička Irena s humorem sobě vlastním hlásila: „Do rána měla otok velký jako dětská pěstička, tak jsme hned jeli. Vymačkal jí to, já to měla v oku a veterinář na hlavě. Váček praskl jinde, než doktor čekal. Prý se mohla píchnout o cokoli, trn nebo klacek. Dostala injekci, má zánět. Zatím máme jen čistit řepíkem a ještě vymačkávat. To se jí hóóódně líbí.

Na neděli 8.2. jsme měli původně plánovaný větší setří sraz a to dokonce s novými kamarády až od Prahy. Jenže…. Nemá cenu dopředu se radovat. Několik se jich omluvilo pro pracovní vytížení a hodně kvůli nemocem. U páníčků, a mě nevyjímaje, z důvodu nějaké fujtajblové virózy. Ze srazu jsme tedy udělaly komorní prochajdu, abych úplně potom nelehla, tak krátký okruh. Bea měla radost, že vidí Connie a Agátku, ale… bylo vidět, jak jí chybí největší idol (toho času nemocná Jessinka). Jednou si šla po své práci zrovna, když se strhla silná chumelenice, v bílé tmě nebylo vidět nic. My nic neviděli, natož Beu. Vrátila se brzy a nějaká zamlklá. Vypadá to, že potkala divočáka. Držela se celou prochajdu více kolem nás a pokud odskočila, na píšťalku se téměř hned vracela zpět.

„Máme deficit zrzavého štěstí“, tak po tomhle konstatování Tomáše a Zuzky, páníčků Izzie, nešlo jinak, než se opět sejít na setří prochajdu v neděli 15.2. Bea se zase dočkala pořádné akce, když panička už týden chrchlá a prská a v lese pomalou chůzí zdržuje. A vůbec zkracuje kvůli viróze dobu v lese, což zrzejš nelibě nese. Další smutnou skutečností pro Beu je, že její zdrhací idol Jessie, se kterou se náhodně před 2 dny náhodně potkaly, si opět uzdravovanou tlapku zase roztrhla. Čím asi? Jak na sebe holky narazily, nic nenechaly náhodě a okamžitě odskočily do útrob lesního porostu zkontrolovat své území. Jess přišla bez botičky, bez obvazu, zato s opět rozšklebeným krvácejícím polštářkem.

13.2. slavíme 2.narozeniny. Machýrek se přehraboval ve spoustě přáníček od svých sympatizantů, kamarádů i příbuzných. Podle očekávání se jí nejvíc líbila několikahodinová oslava s Connie a Izzie v lese. Holky se ovlivňují, až moc. Jak si jinak vysvětlit povzdech Tomáše a Zuzky: „Nevím, co si na srazech dámy navzájem sdělují, ale Izzie nám dnes normálně drze ze stolu ukradla uzené kuřecí stehno ze stolu. Poprvé.“

Dvouročák je pěkně drzý. Razí heslo, že na stopě se pracuje a nedělají se jiné povely. Obě bojujeme. To je přemýšlení…. Mám se vrátit k mamině nebo pokračovat po stopě? Poctivě své činy střídá. Jednou přijde, jindy udělá dlouhý nos a frčí. Hluchá a slepá, aby se po chvíli vrátila s nechápavým výrazem: Co vyvádíš mami? Jen jsem zkontrolovala situaci a jsem tu. Na co ten humbuk? Se zboří svět, či co?

Udělala jsem experiment. Opět potvrdil moji domněnku, že když se má Bea před kým předvádět a má své publikum, je to mizera neposlucha a samostatná jednotka. Za dva dny, kdy jsme několik hodin brouzdaly lesy, jsme udělaly velký kus práce. Makaly jsme, makaly. Přivolání, odvolání, povely. Žádný problém. Světe div se, v neděli si dokonce nechala frnknout srnu před čenichem. Koukla na mě, co já na to. Když viděla, že zůstávám klidná bez vyjádření, vykročila směrem ke mně. Možná se nechtěla ztrapnit, že zaspala a nevyrazila hned. Nevím. Budu si namlouvat, že to bylo z její vůle. Že prostě nechtěla. Protože v zápětí nechala na mé doporučení i srnky čerstvou stopu. Bylo mi úžasně, konečně pocit, že mám zrzavého sígra pod kontrolou. Však ona mi to při nejbližší příležitosti s partou kamarádů vysvětlí……

Jak jsem předpokládala, tak se také stalo. Zrzavá siamská dvojčata Bea a Connie se neviděly celé dva dny. Absťák jak hrom. Takže to mlaďoška roztočila hned na začátku, kdy slyšela Conninky štěkot (ta si stěžovala paničce, kde jako tak dlouho vězíme) a nakulila to cesta necesta za hlasem. V tu chvíli jsem neexistovala. Měla štěstí, že se ke mně nevrátila dříve, než jsem vychladla a vztek odezněl. Vymyslela jsem, že ji vytrestám a nepůjdu za nimi. Bea logicky usoudila, že přece musím dojít, když chodíme společně. Tak jsme na sebe vzájemně čekaly. Já dole na začátku lesa, ona s holkami nahoře na našem hracím plácku. Volala jsem, pískala, až konečně pochopila, že mi má jít naproti. Já se ti mrcho schovám, jsem si pomyslela a vlezla za strom. Zase jednala rychleji, než přemýšlela. Neviděla mě na cestě a tak předpokládala, že jsem asi šla jiným směrem. Nakulila si to tryskem úplně jinou cestou, kterou chodíváme ke studánce. Tak co teď? Já šup z lesa a rychle se ji snažit zastavit v rozletu špatným směrem. Nakonec se podařilo. Ale ten můj vztek, ten mizel pomalu. Ach joooo. A k tomu všemu se ona tváří, že je ublížená. Bea zlobí, ale hází obličeje, že ona tím trpí a je nepochopená. Inu, po setrovsky.