Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setr turista - listopad a prosinec 2017

 

NOVÉ HAMRY - Chaloupky

4. 11. 2017

Vydali jsme se na horskou túru po vzoru rozhlasu. Než si přečtete cíl trasy z Nových Hamrů přes Chaloupky podél Rolavy v přírodním parku Jelení, krátce popíši děj vandru - pracovně můžeme říkat, že to byla NAUČNÁ STEZKA PADLÝCH STROMŮ PO VICHŘICI. Bylo jich cestou hodně. Pro nás nejveselejší okamžik nastal, když jsme vyšli z lesního masívu, překonali všechny nastražené stromy na cestě, a před námi se otevřelo údolí Rolavy. Jak tak pořád sleduju Beu, znervózněla jsem, že je našponovaná a chystá se k odpalu. Dole u brodu jsme viděli několik turistů. A najednou vypálila tryskem dolů za hnědým skákajícím zvířetem. Přestala jsem fotit... jen na okamžik, protože ti lidé si volali k sobě svého maďarského ohaře. Barvy, velikosti i pohybu srny. Náš lovec si ho spletl :-D Ale dělala, že za tím PSEM vůbec neběžela, že se potřebovala jen protáhnout k vodě.

Říkali na Radiožurnálu, v pořadu Česko-země neznámá:

...... Pod Jelením vrchem v překrásné přírodě Krušných hor vedou naučné stezky a zurčí horská řeka Rolava. A také tu najdete zajímavou skálu, ve které se uchytilo hned několik stromů. Vysoké mohutné smrky vypadají, že neživou skálu rozpůlily. Jedna z pověstí vypráví, že balvany pod Jelením Vrchem jsou zkamenělými peřinami po jedné nezdařené veselce. Příběh začíná u zamilované dvojice. Snoubenci si dali slovo, že se vezmou, až se mladík vrátí z vojny nebo až našetří nějaké peníze. Opravdu po několika letech přišel, jenže nevěsta nevydržela tlak okolí. Byla domluvená svatba s jiným mladíkem. Celá vesnice se připravovala na veselku, když přišel původní nápadník. Zhrzený z celé situace se spojil s temnými silami a celou vesnici proklel. A věno v podobě povozu plného peřin zkamenělo............

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4180653

 

PILA - JAVORNÁ

5. 11. 2017

I dnes to byla túra v místech zničených vichřicí, ovšem s přívlastkem PETková. Bea ukořistila po trase Pila - Javorná 6 PET lahví a vyřádila se. Po krizovce, kdy se chystala vyrazit za srnou, která stála na druhé straně louky chytře pod posedem, a v poslední chvíli jsem ji "uřvala", aby se do toho dobrodružství nepouštěla (myslivci by na posedu mohli mít fajn zpestření....), jsem byla nucena sáhnout k těžšímu kalibru. Zájem o zvěř zažehnat bojem o PET lahve. Takže jsme se o ně nejen honili, ale schovávali jsme jí je na nejrůznější místa a ona si namáhala hlavičku přemýšlením. Všechny další výpady za zvěří jsme úspěšně zastavili. V tomto terénu chodíme často a rádi - spousta cest a převýšení od vody až po skaliska. Zase jsme objevili novinku - skalní městečko nad říčkou Javornou a uprostřed zbytky základů stavení. Co to asi bylo, třeba skalní kaplička? I kalamita nám přišla vhod - skákání přes padlé stromy slibovalo, že se dnes víc unaví. Ne, přání se nesplnilo. Začíná pravidelně prudit, když má nastoupit do auta a jet domů. Stojí jak beran, obchází auto a hledá vhodnou příležitost navnadit nás na další procházku.

Na mé postesknutí, že si ani nemůžu dřepnout na bobek, měla Irča návrh: Bolavý koleno je blbý. Budem se někde potají učit čůrat ve stoje. Bude sranda.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182531

 

KOZÍ HORY

11. 11. 2017

Dnešek začal dobře. Nepršelo v místě, odkud jsme vyšli, čili z Doubí směr Svatošské skály u Ohře. Občas se zdálo, že i sluníčko vyleze. Tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat v delší túře a zdoláme nejvyšší kopec Kozích hor - Kouli (658m). Kóta se zdá být lehce zdolatelná, ovšem.... vyráželi jsme od spodu, od řeky.... takže převýšení velké a stoupání pořádné. A v tom nejblbějším místě, odkud není jak se nejrychleji vrátit, začal slejvák. Čím výš jsme stoupali, tím víc se déšť měnil ve sněžení. Takže jsme si prožili první letošní vločky. Museli jsme risknout zkrátit cestu mimo trasu divokým lesem, abychom došli za světla do cíle. No to bylo něco pro Beu :-O  Změnila se na tajfun jen, co kolem nás prosvištěly dvě srny. Tím, že stále sleduju, jak se tváří, jsem ji včas připla na vodítko. Do toho krpálu mě vytáhla jako výtah, to byla rychlost :-D Objevili jsme zajímavost - hraniční kameny z 18.století, na rozcestníku tras Vary - Loket - Horní Slavkov z dob, kdy tudy jezdily povozy do Bavor a řádili lapkové. Opět musím vychválit pláštěnku Hurttu. Jediný, kdo byl až do konce výletu suchý, byl rezek. Je to dokonalý výrobek... a dneska si do ní vlezla sama, a s velkou radostí. Navíc je všude vidět. Samozřejmě jsme potkali myslivce a lesáky, chystali se na divočáky.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182549

 

SADOV

12. 11. 2017

Jsem sice moc ráda, že máme kvalitní pláštěnku Hurttu.... ale že bychom ji museli používat na každý vandr? Vyslyšeli jsme varování meteorologů, že na Karlovarsko přijde odpoledne déšť a sníh a tak vyjeli na výlet dříve. Udělali jsme dobře, protože ten hnus vážně přišel v průběhu trasy kolem Sadova a Velký Rybník. Ani jsme se nedivili, že jsme na turisty hodně oblíbené cestě nepotkali ani živáčka. Mokro, studeno, a všude hrozná špína. Vody dost... i rybníky už se vylévají z břehů. A protože skoro nikdy nejdeme pouze po oficiálních značených trasách, i dnes jsme měli dobrodružství. Napřed jsme statečně prošli úlehárnou divočáků (tam nám bylo krapet ouvej a Bea stávkovala), a dál jako obvykle cestička končila.... takže jediná možnost byla překonat docela vodnatý Sadovský potok. Fotky nejsou...... ale mokří jsme byli :-D 

Jenže ani to irskému teroristovi nestačilo a u auta zase stávkovala, že to bylo krátké. A navíc - dneska nezahlídla ani jednu srnu! Místo nich lesem prosvištělo vyplašené stádo koz. Tomu se docela divila.... Jediné, co tohle vlezlé počasí u Bey způsobuje, je mnohem větší chuť k jídlu. Škoda mluvit.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182541

 

NOVÉ HAMRY - CHALOUPKY

17. 11. 2017

Výchozí bod Nové Hamry.... podle mapy připravena horská túra skrz Jelení vrch k údolí Rolavy pod Chaloupkami. Jenže jsme na začátku potkali další horaly s huskym, mimochodem 12letým a ve výborné kondici. A pán byl nadšený z toho, že nám může poradit bezva cestu .... má to tam prý prošlapané .... ano, předpokládáte správně, cestu divočinou. Sněhem, vodou, bahnem :-D Nad námi mlha, za kterou by se ani Rákosníček nemusel stydět. Našlapali jsme samozřejmě mnohem víc, než bylo v plánu. Naštěstí bylo totální bezvětří, takže parádní počasí na vandr. Bea byla nadšená. Hlavně poté, co se ujistila, že kamarád husky jde asi po kilometru společného výšlapu se svou lidskou smečkou jinam. Je strašně sobecká :-D ještě se za nimi do zatáčky vrátila, aby se ujistila, že jdou opravdu jinudy. No a sníh..... byla jak blázen, až si rozbila tím rejděním svítící obojek.

Pamatujete si z minulých výletů povídání o Vlčinci? Projížděli jsme kolem Fojtova, nad ním se tyčil Vlčinec a byl úplně zahalený v mlze. Říkali jsme: Tak ten neřekl dneska poslední slovo... Taky, že ne. Cesta, která je v mapě, se najednou ztratila a my se prodírali zvířecí stopou kousek od ní, tak 100m. Pořád nahoru.... a když jsme narazili na velkou cestu, podle mapy jsme museli jít obloukem a dolů... úplně opačně, než jsme šli. Prostě síla negativistického Vlčince je patrná daleko :-O

Co se týče zrzavého turisty, děs běs. Cestou domů si v autě vůbec nelehla. Sledovala, kde by se ještě dalo zastavit a udělat malý vandr. Slupla teplou večeři, po ní se dohadovala, že nutně musí hrát hlavolamy. Na pelech ulehla pod výhrůžkou útulku :-P Namakaný setr je hrozné stvoření.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4180690

 

KOLOVSKÝ RYBNÍK

18. 11. 2017

Zakázaná zóna v lesích kolem Kolováku. Spousta polámaných stromů po vichřici už je odklizena, ale i tak je znát, jakou silou se to tu prohnalo. U některých vytrhaných smrků vypadala Bea jak malá myška. Objevili jsme zas několik nových zvířecích cestiček, asi hojně používaných divočáky, protože každou chvíli plakala a skákala do náruče, že tam tudy nepůjde.

Vyzkoušela jsem, jak bude reagovat, až kačenkám hodím její piškoty. Každého totiž odhání, tak jsem čekala, že i je pohoní a budou hezké fotky z výlovu pernaté..... prdlajz, utíkala před nimi a štěkala na mě, ať s tím sponzorstvím okamžitě přestanu. No nic, loveckou upotřebitelnost na donášku pernaté tedy pořád ještě zkoušet nebudeme :-)

Stačí, že tohle je setr za odměnu - na dlouhé turistické výšlapy ideální parťák, nezdrhá, dělá vůdce výpravy, hledá cestičky, a když odskočí za dobrodružstvím, na pískání se hned vrátí. Lepšího už nenajdeme.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182589

 

LESNÍ AREÁL SVATÝ LINHART

19. 11. 2017

Několikahodinovka strávená zkoumáním zničeného území mezi Linhartem, Březovou a Varama ve stále zakázané zóně.

Někde spíš bobřík odvahy. Plno stromů uvolněných, ještě je tam polomů víc, než dost. Hnusný ledový vichr způsobil, že už po třetině ušlé trasy mi Bea vlezla sama dobrovolně do pláštěnky! To jsem tedy koukala :-) Byla natěšená, že bude setří sraz - chodila pořád po parkovišti a vyhlížela, kdy budou najíždět kamarádi. Vůbec tomu nerozuměla, že nikdo známý nejede... a cizí psy vyháněla pryč.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182601

 

GOETHOVA VYHLÍDKA

25. 11. 2017

Ne, nejsem z cukru, líbí se mi každé počasí, protože ho prochodím v přírodě s rezkem. Ale… všechno má své meze. Tak odporně už dlouho nebylo. Nevytáhli jsme ani auto. Jen pěší túra kolem Goethovky. V celodenním dešti nešlo vandr prodloužit na víc, než na 3 hodiny. A my zjistili, že pokud Bea nemá výlet delší jak tři hodiny, je zle. Prostě jí to nestačí. Má pak z té frustrace ještě větší hlad, a vynucuje taky víc her. Škoda, že krom zad byla mokrá, jinak bych vzala trimovací hrabičky a měla by po zlobení. Aspoň jsem jí ostříhala tlapky. To taky nemá ráda :-) Vystřídali jsme všech 9 druhů hlavolamů. Zjišťuji, že i to je málo.

Našel si nás na trase nástupce známého obrovitého a v létě zesnulého setra Leviana - mladý 5měsíční Yan (Jan… podle volání páníčka z dáli). Neskutečný macek, je to obr! Zdrhnul páníčkovi a vypadal, že si nás adoptoval. Pořád Beu pusinkoval a chtěl si hrát, jenže ta dostala strach, že si "sirotka" necháme. A byla protivná. Jeho páníček dofuněl na kopec a prosil, ať zastavíme a odchytíme ho :-) bylo to dobré éro... a jak si Beušák oddechl, že kluci odešli.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182630

 

KOZÍ HORY

26. 11. 2017

Dneska jsem si na výběrem trasy docela oddechla. Zaměnili jsme původní variantu po krásenské divočině, kde kdysi Bea vyváděla kvůli srnám a musela být odlapena na vodítko, za tajemné Kozí hory v někdejším království loketském. V těchto končinách docházelo v lesích k hrdelním zločinům a celé to negativum umocňuje vyhlášené popraviště nad Horním Slavkovem. Je tu vždycky divně - nikdy tu není slyšet ani hlas, ptáčci nezpívají, i když tam jsou. I cesty jsou zvláštní - strmě nahoru a zase strmě dolů - dobře se tu trénuje na šumavské kopečky. A hlavně - cesty jsou, a najednou se záhadně ztratí. Sevře je hustý porost, bublání spousty potůčků a kamení. No a bahno, tedy ideální wellness centrum pro divočáky.

Takže jsem si oddechla zbytečně :-) Zkusili jsme propátrat neznámé cestičky (ne ty značené pro turisty) mezi Jelením vrchem a nejvyšším kopcem Kozích hor Koulí. Bea tyhle cestičky typu "AAAAAh, tady je cesta, zkusíme, kam vede.... jéééé co to, ona končí, kudy teď a jakým směrem?" miluje, tam totiž lidská noha nevkročí a zvěř si hezky odpočívá.... Byla jak na pérkách. Já si oči vykoukala - hlídat psa, jaký má zrovna v té a další vteřině výraz, hlídat po okolí zvěř - hlídat pod nohama, kam šlapu, abych se nepřerazila.... fuška je to.

Ale viděla jsem ve svahu nad námi stádo srn dříve, než ona je ucítila. Nutných, a musím pochválit jediných 5  minut na vodítku nešlo okecat. Byla nesnesitelná. Hlavička se jí klepala, ušiska převrácená dozadu a kňafala. Začínám v lesích vyhledávat odhozené PET lahve, protože jak s nimi řádí a dělá kravál, zvěř pláchne v dostatečném předstihu :-)

Jsme rádi, že jsme stačili těch 15km sejít z hor do civilizace těsně před setměním. To jsme díky zacházkám z trasy museli pořádně svižně hýbnout zadkem. Podzimní listí je pro setra ideální k maskování. Na jedné fotce v listí opadaném z obřího buku Bea dokonale splynula. Ve strnulém postoji číhala, kde by mohla zachytit vůni zvěře, nebyla vůbec vidět. Jak k fotce poznamenala kamarádka Jana: Říkala jsem si v první chvíli, kde máš psa, že samotné stromy nikdy nefotíš https://static.xx.fbcdn.net/images/emoji.php/v9/f51/1/16/1f603.png

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182636

 

KOZÍ HORY

9. 12. 2017

Předpověď z rádia zněla: OBČAS sněhové přeháňky. Tak jsme vrazili do hor, našich oblíbených Kozích, kde na člověčí stopu nenarazíte. A protože víme, že jsou i ony drsné, vyzbrojili jsme se do sněhu. Promazali tlapky vazelínou (kouličky se dělaly, to joooo, musela bych vyplácat snad kilo), pobrali obleček značky Non-stop. Uzpůsobený na norskou zimu. A ta naše se té norské dneska dost podobala. 4hodinovka v neustálé vánici (to měla asi být ta občasná přeháňka) a silném vichru. Zkusila jsem, jak dlouho Bea bude oblečku odolávat..... Nevydržela to déle, než 20min a vklouzla do něj jak úhoř. A jak si lebedila. Smála se na celé kolo a lítala jak pominutá. Je to sice dáreček Bee, ale nejvíc nadšená jsem já. Něco tak dokonalého tak mít i pro sebe :-D Nic neváží, nepřekáží ani v tom nejbláznivějším pohybu a hlavně - je to první výrobek, který jí nemucká chlupy! Nemůžu si ho vynachválit.
Na začátku stoupání do hor jsme míjeli cedulky, že čtvrtek a pátek probíhá celý den odstřel prasat, ať tam lidi nechodí a dávají pozor. Dnes je sobota. To jsme si oddechli. Nutno říct, že jsme se ve vánici dobrovolně drželi oficiálních širokých cest a dobře udělali..... v nejvzdálenějším místě trasy Bea začala naříkat a skákat do náručí, že se bojí. Prasátka... Jenže za chvíli výstřel.... dost blízko.... rozsvítili jsme svítící obojky i na batohy a modlili se, aby nějaké postřelené prase neběželo naším směrem. Beu v oblečku si snad nemůžou splést.... Cesta byla lemována myslivci s kulovnicemi..... „Střílí se sice vpravo od vás, ale nevíme, kudy prasata poběží, tak dejte pozor“. To uklidní, že? Máme ale velké štěstí - pokaždé jsme se na vandrech potkali všude jen s příjemnými usměvavými myslivci.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182663

 

LES – Hůrky

10. 12. 2017

Pomalu se mi zdá, že od doby, kdy Bea vlastní dokonalou bundu do norské zimy, už jiné počasí u nás asi nebude..... další fučivý vandr ve vánici.... Nešlo vytáhnout auto, na ledovce z/do garáže bychom to neukočírovali. Takže 3 hodinky pěkně z Drahovic přes Goethovku, lesy nad Hůrkami a Olšovkami po svých. Máme výhodu, že všude jsou krásné trasy na došlap, a bez zástupů lidí. Díky srnčím stopičkám jsme objevili neznámou vyhlídku na Andělskou Horu. Jak v pohádce: hustý les všude kolem... a najednou jak mávnutím proutku zmizel. Před námi scéna jak na divadle :-) ovšem nešlo kouknout dolů.... strmý sráz nás od dalšího zkoumání odradil.... při mé smůle by mohla vyskočit srna a Bea by si třeba zahrála na Šemíka. 

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182671

 

NOVÉ HAMRY

23. 12. 2017

Kam s tím sígrem, kterého se mi ani včera po velkém okruhu nepodařilo utahat? Přece na hory. Ve sněhu se utahá. Jenže když nemáte sněžnice, ale obyčejné boty na turistiku a brodíte se několik kilometrů kolem Hamrů v zhruba 30centimetrovém sněhovém zajetí (obleva znatelná, takže sníh mokrý a těžký), tak to může dopadnout jinak. Já jsem vyřízená a rezek? Stále vesele prudí, právě asi půl hodiny hrajeme hry :-O

Na počátku to vypadalo, že vůbec nebude možné blázna pustit z vodítka. Kam oko pohlédlo, všude srny! Tolik jsme jich už dlouho všude dokola neviděli. Vyfasovala pláštěnku, aby ji bylo vidět. Sice tvrdili, že o víkendu skončil odstřel divočáků, ale jeden nikdy neví....... Bylo jasné, že v tom těžkém sněhu za zvěří dneska daleko nepoběží. Jak hupsla mimo stopu, zahučela až po břicho.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182682

 

KRÁSNO

25. 12. 2017

Vandr kolem Krásenska namixovaný z jarní travičky, sněhu a ledu. Nikde ani živáčka, potkali jsme jen jednoho cyklistu. Balzám na nervy, žádní vystresovaní lidi :-) Jak už jsem psala víckrát, je stále náročnější Beu na vandrech utahat. Dneska řádila tak, že bylo nutné vymyslet další strategii, aby dala doma pokoj (nepovedlo se...). Místo odpočinkové fáze výletu jsme tedy pracovali. Jestli pro ni bylo nejhezčím dárkem zjištění, že v pondělí je volno a bude výlet, pak ona dala ten nejhezčí dárek mně. Chovala se jako pracovní lovečák. Posílali jsme ji hledat tenisák na louce. Nosila ho ochotně místo kachen nebo zajíců, a pokaždé mi ho odevzdala k nohám. Tak, jak by se to učila při loveckém výcviku. Bezvadně reagovala na posunky rukou - tam hledej, ne tam....

Objevili jsme nové skalní útvary a v jednom se nám zdálo, že tam má nějaké zvíře úkryt. Docela jsme se báli přiblížit a Bea nám to potvrdila. Přitahovalo ji to k díře a vystavila. Jen nevíme, co. Taky raději odběhla.

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182694

 

KOZÍ HORY

30. 12. 2017

Úkol na tři následující dny zní jasně - vzít Beu někam, kde ji nebudou stresovat petardy. Kam? Do divočiny. Kam lidská noha nedojde. Povedlo se. Jen si nejsem jistá, že ty další dva dny ještě přežiju. Naše tajuplné Kozí hory poskytly dokonalý azyl, ale zároveň si s námi pohrály. Škrábali jsme se sněhem do krpálů, kde byly jen zvířecí stopy. Motali jsme se tak nějak dokola, protože pod sněhem cesty nešly odhadnout. Sněžilo, pršelo a rychle padala mlha. Před sebou jsme pořád tlačili stádo srn, občas jsme je zahlídli, v lepším případě nechaly za sebou jen teplé stopy. Pískot kousek od nás, který jsem napřed tipovala na chlapa, byl jejich varováním dalším "kolegyním".

Ten zrzavej blázen byl tak dva kilometry putování cestou-necestou v lůně lesa na zabití. Co čert nechtěl, ozvaly se tři výstřely. Takže myslivci v terénu. Musela na kšíry a vodítko. Po dlouhé době jí přeskočilo v palici. Když jsme konečně našli oficiální cestu a sešplhali z těch krpálů, divila jsem se, že někdo v takových kopcích bobuje.... no neboboval.... to táhli myslivci z kopce střelený kus, všude na cestě plno čerstvé krve, stop od bot a koleje od auta.

Vytrestaná byla Bea až cestou kolem Svatošškých skal, kdy jí trasu zkřížili koně, co kráčeli z pastvin do stáje. Odtáhla mě až k řece a tam v křoví čekala, až přejdou. Za odměnu, že ten útok přežila, se dožadovala piva v tamní restauraci (v takové zimě a mokru měla ovšem holčička smůlu, jelo se domů na grog).

Kočírovat šílence skákajícího sem-tam, kterému před očima skáče stádo srn, v terénu plném sněhu, bylo náročné. Bolí mě úplně všechny svaly, záda, kolena. A rezek? Vesele hraje jednu hru za druhou, práská mističkou na pívo o podlahu a dožaduje se šíleně jídla. Potichu se sama sebe ptám - k čemu ty naše dlouhé vandry jsou? Fyzička jí roste astronomickou rychlostí a chuť k jídlu má několikanásobně větší, než normálně. A já vypadám, že mi je nejmíň 150 let :-o

Foto: https://www.zonerama.com/laurena/Album/4182719