Jdi na obsah Jdi na menu
 


BARBRA Mahagon Dream

(Bára)x-bara-titulni.jpg

 
9.3.2005 – 10.3.2013
 
Matka:
BELLINDA TOJAKR
(nar. 1999, CAJC, 2x CAC, 4x rez. CAC a 3x Nejlepší veterán) 
Majitel: Irena Švecová
Chov. stanice: Mahagon Dream Březová u K.Varů
 
Otec:
IRR Z LESINKY
(nar. 2000, 68 cm, Šampion ČR, Junioršampion ČR, CAC SR, BOB, CACIB, Národní vítěz. ZV (206/4, vítěz).
Majitel: Milan Remeš a Markéta Čápová
Chov. stanice: Z Lesinky
-------------------------------------------------------------------- 
Byla jedinečná. Nejúžasnější psí parťák, kterého jsem si mohla přát. Možná to bylo tím, že byla první. První (a největší) setří láska mého života má jméno BÁRA.
 
Je mi moc líto, že Barunčina životní cesta je již uzavřená a tak ji tedy představím jinak, než je obvyklé. Zkusím všeobecné charakteristické rysy setrů napasovat přímo na ni. V mnohém se s nimi ztotožnila, v něčem se ale lišila.
 
 
… Irský setr je svérázný
Byla svérázná od prvního dne. Paní chovatelka pro nás měla vybranou jinou fenku, ale Barunka si to pojistila. Oddělila se pravý včas od smečky a na svých mrňavých křivých nožičkách nám upalovala naproti. Původně jsem si ji chtěla pouze pohladit, ale cvrček se mi zakousl do prstů a už nepustil. Bylo rozhodnuto.
 
… Irský setr je osobitý
Nazvala bych to rovnou „osobnost“. Barča byla velká osobnost. Když si prohlížím první pořízenou fotku v novém domově, nahodila do fotoaparátu takový pohled, při kterém nikdo o její osobnosti nemohl mít ani ty nejmenší pochyby. Byla svá – nepodvolila se strohým povelům. Když chtěla udělat páníčkům radost, splnila s nadšením všechny pokyny. Když se jí zrovna nechtělo, tvářila se, že je nikdy předtím neslyšela. A že se snad ani nejmenuje Bára. Od malinka chodila do společnosti (myšleno do hospůdky). V lokále se nikomu nevnucovala. Vycítila, kdo si ji rád pohladí a komu pes u stolu vadí. Podle toho měla štamgasty i náhodně příchozí zaškatulkované a ke každému se adekvátně chovala. Svým vytříbeným chováním dosáhla toho, že lidé chodili na pivko, ale především za Barčou. Brzy zjistila, jak je pivo chutné a zdravé. Dbala na kvalitu, takže si vyprošovala ne desítku, ale plzeňskou dvanáctku, což pan výčepní komentoval slovy: „Ta by mohla chodit s ČOI a nejspíš by se nespletla.“
Vyzařovala charisma, díky kterému s ní spousta lidí jednala jako se sobě, tedy člověku, rovným. Dokonce se při našich cestách po hájích a luzích českých a bavorských číšníci ptali, co si pejsek dá. A byli i tací, kteří se nepodivili nad tím, že misku s vodou jsme nechali odnést a s Barčou si připili točeným. V pubertě ale uměla udělat taky ostudu. V příjemné venkovní hospůdce s výhledem na rybník s kačenkami v Thurnau přišla obsluha ke stolu a ptala se na objednávku. V ten moment, kdy uctivý číšník vznesl dotaz „A pejsek si dá co?“, se Barunka na něho se zájmem podívala a hluboce si krkla… oj, to bylo nepříjemné. Ale své černé točené nakonec přece jen dostala.
 
… Irský setr je atletický a velice kvalitní pes s laskavým výrazem
O atletickém zjevu nemůže být pochyb. I když Barunka neměla ani tak postavu pana Šebrleho, ale spíš Imricha Bugára. Byla setrem svalovcem a to už od štěňátka. Už v dospívání měla podobu statného psa a ne feny. Ten, kdo ji neznal, marně nakukoval pod bříško do míst, kde by kluk měl mít své přednosti. V sedmi letech měla poctivých 37kg. Paradoxně jí to spíš uškodilo, jak konstatoval veterinář v osudný den kolapsu, když na RTG snímku viděl narůstající srdeční stěnu. Vážný problém, s jakým se potýkají vrcholoví sportovci.
O kvalitě také nemusíme dlouho spekulovat. Nejsem sama, kdo má pocit, že setr snad ani není pes v psím pojetí. Barča uměla pozlobit a zkoušela trpělivost. Ale pouze v případě, že o nic nešlo. Jinak dokázala vycítit, kdy se její šaškování nehodí a byla vzorná, velmi rozumná. Jako zkušená a věrná kamarádka, která umí naslouchat. V důležitých chvílích na ni bylo spolehnutí. Její laskavý výraz dokázal zahřát u srdíčka a zaujmout tolik lidí! Někdy se, i ti největší mrzouti a šiřitelé negativní energie, zastyděli a pokusili se o úsměv na tváři. Většinou se jí dařilo lidi vylepšovat, posouvat kupředu. Včetně nás samozřejmě. A kdo o to nestál, tak ho jednoduše přehlížela, jako by si říkala: „Utápěj se v těch hloupostech sám.“
 
… Irský setr je svým temperamentem horlivý a aktivní
To není žádné velké tajemství. Barunky aktivita končila až totálním „odpadnutím“, do toho okamžiku řádila jak torpédo. To jí zůstalo i v dospělosti. Na našich túrách jsme potkávali pejskaře-setraře, ale jejich o mnoho mladší miláčkové většinou neřádili tak, jako Bára. Naše toulačky směřovaly většinou lesem a scénář každé takové byl shodný: oficiální vyšlapanou cestu neuznávala, takže pouze přelítávala z porostu na jedné straně do porostu na straně druhé. Jako postarší dáma (šesti- a sedmiletá) měla obdivuhodnou fyzičku. Po 4-5 hodinách ostrého tempa a neustálého lítání, doplněného pravidelnou koupelí v jakémkoliv vodním toku, přišla domů, aby něco málo zobla a už zase zvesela mířila k brance, že by si dala druhé kolo. Zatím co mně opotřebením hořela kolena a bolely snad všechny svaly po těle, Barče se na stehnech rýsovaly nádherné svalové buřtíky. S horlivostí máme také zkušenosti. Většinou jednala rychleji, než přemýšlela a někdy z toho mohly být pěkné trable. Naštěstí jsme je všechny za celá léta potlačily. Často z její horlivosti vznikaly komické situace. Veverka bylo zvíře, které jí pilo krev – nedalo se chytit ani zastrašit a navíc se jí ze stromu posmívalo. Pokud chytla její stopu, totálně se jí zatmělo před očima. Tu a tam v zápalu lovu zapomněla, že je před ní strom a nabourala hlavou do něho.
 
… Pokud je setr chován doma, vyžaduje tichý koutek stranou rodinného ruchu. Tohle doporučení u nás neplatilo. Jak nebyla středem pozornosti, nebyla ve své kůži. Byla pokaždé tam, kde se něco dělo. Čím víc lidí (ale známých), tím lépe. Protože vydedukovala, že tím výrazně narůstá pravděpodobnost obdivu a lichotek na její adresu. Nechtěla být rušená při jedné oblíbené domácí proceduře - nechala se s rozkoší sobě vlastní opečovávat a ošetřovat. Stačilo, aby někdo sáhnul na přepravku s vatou a olejíčkem a už se štělovala na gauč, aby si proceduru mohla vychutnat. Při čištění uší slastně mručela. Jakékoliv bebíčko dokázala „prodat“ jako strašně závažné zranění. Dokonale kulhala, aby ji každý litoval. Ale jen do chvíle, kdy s bebíčkem došla do lesa a byla puštěná z vodítka. To v křoví nechala všechny obvazy a na zničující poranění jako mávnutím proutku zapomněla.
 
… Setr je svéhlavý, ale přesto dobře cvičitelný
Barunka s námi cvičila dobře… Kdo jejímu kukuči s výrazem neviňátka podlehl, ten měl osud zpečetěný. Od koní si osvojila i vizuální projevy. Když byla s nějakým naším výmyslem hodně nespokojená, rozšířila nozdry a hlasitě frkla. Svéhlavá byla, ale ne za každou cenu. Užívala si ten pocit smět korigovat dění ve smečce, ovšem pokud zjistila, že to neprojde, stáhla se a byla hodnou poslušnou holčičkou. Úsměvné byly dohady na křižovatkách cest – stoupla si směrem, kterým by chtěla ona, a vizuálně, pohledem z očí do očí, diskutovala. Neprošla žádným zvláštním výcvikem, ani na cvičáku, ani mysliveckou průpravou. Formou hry a díky jejímu zájmu a snaze vyhovět základní povely zvládla domácím tréninkem. V lese měla sice s každým novým dnem stále větší okruh rajónu, ale nikdy se nestalo, aby se nekontrolovatelně vzdálila, natož zaběhla. Jestliže zmizela po stopě, stačilo několik minut a oslavoval se návrat ztracené dcerky. Pro nás měla jednu výhodnou vlastnost – měla se ráda a bála se o sebe. Takže se, i když na nás zkoušela „ramena“, jak je nezávislá, vždycky po očku dívala, kde jsme. Když neposlechla na volání, stačilo většinou schovat se za strom. Jak zjistila, že něco není v pořádku a ona by se mohla bát, upalovala zpátky a hledala nás. Schovávačku měla jako hru a zpestření procházek. To mi asi bude mít za zlé jeden pán-turista, který jdouc před námi, se najednou odpojil od své partnerky a zašel za strom „ulevit si“. Sledovala jsem, co jde dělat, ale než mi to celé došlo, Bára to pojala za další veselou výzvu ke hře. Nemělo cenu na ni volat, aby se vrátila... Radostně se hnala k onomu stromu a nadšeně mávala ocáskem. Zjevně vyděšený pán s rozepnutým poklopcem pospíchal do bezpečí ke své paní. Bára svraštila to své setří čelo, tázavě se na něj podívala, jako by říkala „to je celá hra?“ a vrátila se zpátky ke mně. (Samozřejmě jsem v tu chvíli dělala, že mi ten pes vůbec, ale vůbec nepatří..).
Co hodně špatně snášela, byl zvýšený hlas nebo nátlak. To byla schopná předvést hysterický výstup děsivě týraného psa. V období štěněčích ničivých útoků na cokoliv a neustálých výpadů na nás (zoubky sakra ostré) se osvědčila místo zákazů nebo trestů „hra na šéfa“. Klekla jsem si na čtyři, pokusila se naježit (nebylo moc čím) a na rozdováděné šídlo začít vrčet a „paralyzovat“ ho přísným pohledem. Z divocha se na chvíli stalo mírumilovné klidné zvířátko, které se nezmohlo svou podřízeností na nic jiného, než na něžné olizování a lísání.
 
… Setr je mírný, kamarádský a hravý
Mírný? Nesmí být ale momentálně na něco natěšený, protože potom je to časovaná bomba. Skáče, dělá vrtulky, kotrmelce. Barča bývala mírná poté, co si naplnila nácíčka a unavená ulehla na gauč. To mohly kolem ní projíždět tanky a nehnula se. Kamarádská povaha je u setrů úžasná. Lidi milovala Barunka hodně. Měla dokonce své pojmenované a podle oblíbenosti očíslované „strejdy“. Když jsme byli na vycházce, neběžela ke psům, které jsme cestou potkali, ale k jejich páníčkům. A dělalo jí moc dobře, když se lísala k jejich páníčkům, oni ji hladili a jejich mazlíčkové prskali žárlivostí. Hravost je další vlastnost daná setrům. Říká se, že nezmoudří, ale rovnou zestárnou. Určitě ano. Barča si hrála až do posledních dní na tomto světě. Hračky, klacíky a hlavně sněhové kouličky… V mládí ještě přidávala likvidaci kapesníků, bačkor a ponožek. Škodolibou radost měla z toho, když se jí na zahradě povedlo ze šňůry strhat čerstvě vyprané prádlo.
 
… Setr není agresivní
Skvělá přednost! Kromě tří úhlavních nepřítelkyň neměla s nikým problémy. Spíš se psů bála nebo je totálně ignorovala. Vadili jí ale bojová plemena a malí ukřičení ratlíci v oblečku. Jakmile uviděla jakéhokoliv setra, byla nadšená. Bylo jedno, zda potkala psa nebo fenku. Jako by říkala: „My aristokrati držíme spolu“. Shodla se i s kočkami. Honila je jen v případě, že číča udělala chybu a ukázala Báře zadek. Když stály tváří v tvář, buď Barča kočičce zasalutovala nebo se s ní chtěla kamarádit. Za velké kamarády měla koně. Vyrůstala mezi nimi a tak jí přirostli k srdci více než hafíci. Více se o jejím soužití dozvíte např.: http://www.distanc.cz/index.php/zpravodajstvi/72-kon-trochu-jinak/1209-pes-u-koni-irsky-setr.html
 
… Setr byl vyšlechtěn v Irsku v 18.století jako lovecký pes, převážně vystavovač a aportér. Dnes couvá do pozice rodinného mazlíčka a společníka
Nikdy jsme neměli ambice připravovat Barču na zkoušky nebo výstavy. Jako bychom to tušili… Protože z úkolů, které jsou pro ně připravovány, by jich mnoho nesplnila. Jako zásadní problém vidím strach ze střelby. Barča měla problémy přežít bez úhony bouřku a silvestrovské petardy. Někdy to šlo až tak daleko, že se krčila jen při bouchnutí dvířek od auta. Krátce po posledním Silvestru, který si vytrpěla, jsme vyzkoušeli Bachovy květové esence. Asi zapůsobily, protože po nějaké době jí nerozházelo na procházce nic, někdy i naše povely házela za hlavu… Další potíž má jméno voda. Přezdívali jsme ji vodní krysou, protože nebylo moc chvil, kdy byla suchá. Vlezla úplně do všeho, v létě, v zimě. Čím více bahna, tím radostnější a blaženější pohled. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale byl to setr-neplavec. Možná jediný v republice. Bála se plavat. Jakmile ztratila pevnou půdu pod nohama, zběsile začala plácat předními tak, že sama sebe skoro utopila. Takže její lovy beze zbraní vypadaly následovně – vyplašila kachny. Ty se usadily uprostřed rybníka a Bára je ze břehu (tam, kam jí voda dosáhla po bříško) tahavým pištivým štěkotem vábila blíž. Aportování nám taky zrovna nešlo. Za klacíkem běžela, ale okamžitě z něho udělala třísky. Ze všeho nejméně jsme si uměli představit Barču na výstavě, jak chodí způsobně v kroužku a nechá si sahat od hodnotitelů na zuby a hlavně na ocásek. Na ten byla moc háklivá. Báli jsme se, že nás odvede z výstavního kruhu ke stánku s pivem a bude ostuda…
 
… Setr působí bezstarostně a takový i je
Sice může klamat typický setří velmi ustaraný výraz, ale ve své podstatě si nechce s čímkoliv dělat vrásky. Barča toho byla svědkem. Několikrát před námi úspěšně skryla, že jí není úplně dobře. Ale nechtěla dělat starosti nám a hlavně sobě. Užívala každou možnou vteřinu, žila „momentálnem“. Sotva otevřela ráno oko, už se na něco v tom dni těšila (a většinou měla pádný důvod). Ještě den před náhlým odchodem si užila les, házení kouliček, večerní pivečko v hospůdce… Co den! Půl hodiny po injekci, kterou jí veterinářka chtěla nahodit srdíčko, mě odtáhla z ordinace do řeky a než jsem jakkoliv zareagovala, koupala se v ní. Opět mě dostala tím jejím vítězným a blaženým pohledem.
Naučila nás jednu velice důležitou věc – užívat život bez zbytečných starostí a nervování a nezabývat se hloupostmi. Asi věděla, že je život zatraceně krátký.
 
 
Irský setr
staví na odiv svůj výjimečný půvab a krásu s elegancí plnokrevného koně,
oděný v kaštanově červený satén, s hrdě zdviženou ušlechtilou hlavou …
(použito z webu Veterinární péče)