Jdi na obsah Jdi na menu
 


Psí kamarádi Báry

s-joshem-na-jizdarne-2005.jpgJOSH

 

Zlatý retrívr Josh kamarádky Klárky byl Báry první a největší láskou. S rok starším kamarádem vyrůstala od prvních dní. Nejprve na jízdárně, později se navštěvovali v Joshíkově novém domově, na Medovém ranči v Kolové u Karlových Varů. Lumpárny, které ještě Bára neuměla, jí ochotně předvedl a rychle naučil. Josh má výbornou povahu – jako správný retrívr je přátelský, nekonfliktní, milý a dobře vychovaný. Josh se před několika lety se svojí lidskou i zvířecí smečkou odstěhoval do romantického údolí řeky Střely a my s ním ztratili kontakt.

 

Odkazy na společné fotky Báry a Joshe:

2005: http://laurena.rajce.idnes.cz/Bara_1.rok/

2006: http://laurena.rajce.idnes.cz/Bara_2.rok/

 

 

 

s-bonitou-2007.jpgBONITA

 

Další veselou jízdárenskou kamarádkou byla Bonita. Správný bígl – samostatná jednotka, umanutá tvrdohlavá slečinka, která se kolikrát zapomněla při vyjížďce se svojí paničkou Aničkou (ta na koni) v terénu. Možná že si holky rozuměly skrze domovinu. Neměly to k sobě z Irska do Velké Británie moc daleko. Také lovecké geny jim byly podobné. Bígl, nejmenší a nejstarší honič, je jako samostatné plemeno uváděný od 14.st. Bonitu vystihovala obecná charakteristika bígla – byla kamarádská, živá, přítulná a vymýšlela žerty. Očekávala přátelskou reakci svého okolí (a mnohdy hodně velkou trpělivost paničky). Od Báry se jí toho dostávalo. Společně si pokaždé dostatečně vyhrály.

 

Odkazy na společné fotky Báry a Bonity:

http://laurena.rajce.idnes.cz/Bara_-_jeji_oblibena_mista_a_kamaradi/

 

 

jenny.jpgJENNY

 

S rozcuchanou jezevčicí našeho kamaráda se Barča seznámila v hospůdce, kam jsme chodívali. Nejprve ji jako dotěrného puberťáka usměrňovala, ale velký zlom nastal v období, kdy Bára asi voněla na konci hárání. Naháněla ji jako pes a ten den si spolu poprvé hrály jako štěňata. Jenny si vzala Báru „za vlastní“. Od toho dne byly nerozlučné kamarádky. Měly se strašně rády, těšily se, až si z lokálu udělají hrací arénu nebo si jen tak budou pod stolem šeptat do ouška psí tajnosti.

 

 

deny--duben-2013-.jpgDENY

 

S Denym a jeho paničkou Luckou jsem se seznámila nadvakrát.  A pokaždé, jak to v životě bývá, tak trochu náhodou. Nejprve jsem před lety slýchávala od mojí maminky veselé historky o jednom bláznivém setrovi z vyprávění její kolegyně v práci. Nemohla jsem se dočkat, až zarachotí klíče v zámku. Vypadalo to podobně, jako když se děti těší na návrat rodičů z obchodu a nakukují do tašek, co jim dobrého koupili. Já netrpělivě zjišťovala, co ten nezbedný pejsek zase v předešlém dni vyvedl…

Léta plynula. Mnoho let. Podlehla jsem „nátlaku“ a začala využívat facebook. V roce 2012 mě na fotce známé kobylky zaujal krásný setr, který s ní sdílel místo v boxe. Slovo, tedy lépe řečeno písmo, dalo písmo a já se seznámila s jeho paničkou. Poznala jsem skvělou dvojici: Irčana Denyho a Lucku. Postupně jsme se shodly, že jde o toho setra, o kterém mi mamča tak často a s úsměvem vyprávěla! Jak je ten svět, a nejen setří, malý.

V únoru 2013 jsme Lucku a Denyho s Barčou navštívily. Bylo to krásné setkání, viděla jsem na vlastní oči setra bojovníka. Deny se právě zotavoval z mrtvičky. Mnozí, včetně veterinářů, radili, aby ho už vyprovodila na jeho poslední cestu. Lucka vytrvala. Cítila, že ještě jeho čas nenastal. Dala mu šanci. Vážím si jí za její odvahu a nelehké rozhodnutí. Protože pohled na statečného pacienta nebyl ideální. Packy vyholené od kapaček, pohublý. Ale s velkou chutí a radostí do života. Byl úžasný, okamžitě si mě získal. Škoda, že Barunka už tolik radosti neprojevila. Její žárlivost ji opět porazila. Jako by říkala: „Já jsem pro tvůj obdiv, ne tenhle dědoušek.“ Před natěšeným Deníkem prchala a provokativně si stoupla k brance, že už by šla raději domů… Alespoň že mu, jak říkala Lucka, nalila novou krev do žil. Deny se den ode dne zlepšoval a dostával zpátky do dobré kondice.

 

Ve článku na téma „Pes u koní“ (časopis Koně a hříbata 2013) jsem Denymu věnovala pár řádků:

 

O tom, že jsou setři velcí pohodáři, může vyprávět i Lucka Baslová. Její čtrnáctiletý (!) Deny si za svůj dlouhý psí život u koní užil opravdu hodně. Občas také doplatil na svou setří dobrosrdečnost.

„Deníka u koní jednou převálcovalo stádo koní, když šlo z výběhu do ustájení. Nestalo se mu vůbec nic, jako by byl gumový“, vypráví Lucka. „Jindy zase stál před boxem a moje kobylka mu zkoumala obleček, do kterého je vzhledem k jeho vysokému věku v zimě zabalený. Pravděpodobně ho nechtěně cvakla zuby, protože ze stáje vylétl jak střela. I přes nepříjemné zážitky se pokaždé radoval, když mě viděl, jak se oblékám do jezdeckých věcí. Hned stál u dveří a těšil se, že pojede. Na vlastní kůži poznal, na jakém principu pracuje ohradník. Běžel mi radostně naproti výběhem, ale už nevěděl, že se za ním ženou koně. Jen tak tak proklouzl pod ohradníkem, který mu musel natolik vyprášit kožich, že už se tam nikdy více neodvážil. Vždycky předváděl, jak mu chutnají koňské pamlsky a přitom je žral je proto, že jsem je dávala mojí kobylce Bajadéře. Rozpoznal babiččinu nemoc a chodil ji do ložnice hlídat. Miluje děti a lidskou společnost a sám by se rozkrájel, aby mne potěšil. O tom mě přesvědčil nedávno, když ho postihla mrtvička. S jejími následky se prozatím zdárně vypořádal a jsem si jistá, že to udělal hlavně kvůli mně. Ví, že ho neskutečně miluji a že je to největší přítel, který v těžkých chvílích dokáže pomoci. Zná mě důkladně a já zase jeho. Jiné plemeno už bych si nevybrala. Ze začátku mě trápil typickým setřím útěkářstvím, ale později se ode mě nehnul. Je to moje největší „chlapská“ láska, kterou si hýčkám a neumím si představit, že tu nebude. Po mrtvici to s ním vypadalo beznadějně. Čekalo mě těžké rozhodování. Koukala jsem do jeho smutných očí a odmítala přijmout většinu názorů, které končily jediným řešením – uspáním. Věděla jsem, že mu musím dát čas a naději. Za to, co pro mě v životě udělal. Bylo to opravdu nesmírně těžké, ale jsem ráda, že jsem poslechla své srdce a ne rozum. Deny je stále tady. Chodí špatně, ale chodí. Žere, vrtí ocáskem a snaží se mi pomoci, když ho poponáším. Jakmile se k němu sehnu, že ho vezmu, skočí mi do náruče. Je to bojovník, už dokázal sám vylézt schody. Nevěděla jsem najednou, kam mi zmizel. Stál nahoře, koukal se spokojeně na mě a smál se mi, když na mě šly mrákoty.“

Setři jsou proslulí smyslem pro humor. Deny je v tomto oboru mistrem. V mládí byl notorický útěkář a obelstil každou zabezpečovací novinku, která mu stála v cestě. Naučil se šikovně přelézat ostnatý plot tak, aby si ani chloupek nevytrhl. S oblibou navštěvoval nedalekou školku v čase, kdy si děti hrály na zahradě, aby jim šibalsky sundával čepice a rukavice. Čím více překvapená dítka hlaholila a paní vychovatelky lanařily, tím více se zrzavý šibal snažil….

 

Deny se 5.6.2013 vydal na cestu, z níž není návratu. Odešel za Barunkou. Stejně jako ona mně, i Deny umřel své paničce v náručí. Doma. Tam, kde to měl rád. S klidným, smířeným pohledem. Miláčci naši největší, buďte tam za duhovým mostem šťastní a vzpomínejte na nás. My na vás tady dole budeme myslet určitě…

 

Fotky Denyho a Báry z návštěvy: http://laurena.rajce.idnes.cz/Bara_a_Deny_13.2.2013/