Jdi na obsah Jdi na menu
 


Střípky červenec - prosinec 2014

31. 12. 2014

14.7. přestala hárat. Nějak záhadně přešla tu nejsilnější fázi, kdy měla chtít psa. Zato jí začala falešná březost. Otekly cecíky, udělala se jí bulka u lopatky. Tak jsme šli raději 30.7. na kontrolu. Vet potvrdil silnou a nezvyklou reakci na první hárání a doporučil kastraci. S každým dalším háráním by se pravděpodobně zvyšovaly komplikace s následnou březostí. Madam trochu přibrala, má 26kg.

My jsme si lámali hlavu, co s tím, ale Bea měla v hlavě pořád jenom hrátky v lese. Se svou „irskou ségrou“ Conninkou. Tím, že jsou spolu téměř denně, těší se na sebe a chovají jako dvojčata.

 

Malinko „Barunkovatí“ – už ji nezajímají všichni psi a lidi. Raději je, když ji muchláme. Liší se od ní ovšem v zálibě jezdit autem. Leze do každého auta, které přibrzdí nebo otevře dveře.

 

20.7. Beauty konečně plavala. Vzala jsem ji do řeky (uprostřed byla voda jen po kolena) na vodítku a ona lovila na hladině komáry. Pak jsem to zatočila k jezu a tam ji to strhlo. Mrcha - ona umí plavat. Jen nechce! Nedělalo jí to žádné problémy, ale sama nechce. Byla na sebe dost pyšná a pořád se tam vracela, ale jako že za těmi komáry.

 

Týdenní odloučení … maminka v trapu a Bambulka zůstala s páníčkem doma. Naštěstí máme skvělé kamarádky a Connie s paničkou Irenou ji chodily na zahradu navštěvovat. „Bea nás vítala jako blázen. Málem vždycky zbourala plot. Hodně se mazlila a byla veselá. Jednou se mi nastěhovala do auta, byla tam hodně rychle. Když jsme odcházely, tak to byl smutek. Ten ukřivděný pohled se nedá zapomenout“, popisuje Irena.

 

Bea mi psala na maily deníček:

„Ahoj mami, fakt se mi docela stýská. Víš, v pátek už žádná sranda nebyla. Páníček byl se strejdou Jardou pryč. Ale v sobotu to bylo dobré. Bylo teplo, tak jsme byli
třikrát za den venku. Nechtěla jsem daleko a pořád jsem připomínala, že se nesmíme vzdálit, abychom Tě nepropásli. Chtěl mne tahat až k vodě, ale já ne. Pořád mi říkal, že hárám, že si nesmím hrát s pejsky, ale já si hrát chtěla. Nic víc, věř mi. Když si ke mně čuchají, tak je odkoušu. Jeden za námi šel včera až od zahradnictví domů. V neděli to byl opravdový svátek. Přijela Connie a hrály jsme si. Hodně jsme byly v bazénku. Pak jsem lehla únavou. Večer jsem byla v hospůdce a přišla tam malá kámoška Bára. To bylo prima, aspoň si se mnou někdo hrál. V úterý jsem si pozlobila. Zase jsme šli na procházku a odpoledne přijela Coninka. Tahaly jsme se spolu o tu červenobílou žížalu. Až jsme ji utrhli krček, takže táta bude zase zašívat. Večer jsem trénovala tátu. Vynesla jsem ven před branku jeho pyžamo a deku a taky čepici a ponožky. Ve středu jsme byli v poledne na procházce, ale bylo strašné dusno. Přes den jsme polehávali na zahradě. Večer jsem byla venku s Bárou a taky jsem rozpohybovala jednu šíleně tlustou labradorku. Z toho jsem měla velikou radost. No a ve črvtek pěkně pršelo, takže polední procházkla nebyla. Zato zase přijela teta s Connie. Já si předtím vyhrabala ouško a táta mi ho čistil. Chtěla jsem, aby mě Coninka s tím ouškem honila, ale ta nechtěla. Tak jsem stála pod stromem a pobízela ji. Ona zase dělala totéž u bazénku, až nám ouško sebrali. Ale nevydrželi a zase nám ho vrátili. Slíbily jsme, že budeme hodné a budeme si hrát. Ted už Connie odešla, tak jsem si ouško snědla.“

 

Po návratu jsem jí všechno vynahradila a chystala pro ni výlety. Hodně ji baví pobíhat kolem plotů zahrad, kde malý škodolibeček provokuje psy a tváří se nějak takhle „Chááá, on musí být za plotem a já si jdu na výlet…“

Zase jsme v horkém počasí zkoušely plavecké dovednosti. Často končila naše trasa v řece. Skoro se v Ohři rozmočila, jak se cachtala, ale když měla udělat tempo, házela zoufalé pohledy. Krčila se a hrbila břicho nad vodu, až kam to šlo. Udělala pár rychlých temp a byla strašně naštvaná. Při dalším pokusu na rybníku mi na pomoc připlavaly kačeny. Čekala jsem, že nastane reakce hodná loveckého psa. Káčátka i s maminou zahnala od břehu na vodu je proto, že měla strach, abych jim nenaházela její pamlsky. Raději chytá žáby na břehu, kde má vodu jistě pod kolena.

 

Bea s Connie a Jessie si při každém venčení najdou cestu, ze které se vrátí s věncem z pýru kolem těla. Vyndávat ty odporné zelené kuličky je za trest. Popelka ve tvrdém reálu. Téměř denně se mi brouček postará o podvečer plný vášně, cca 2 hodiny, než to vyberu. Mrchy ví, kde jsou ty věnce nejlépe dosažitelné a pokaždé nám tam zdrhnou. Ať jdeme kudykoliv, vždycky tam zahučí a přijdou zpátky jak zelený přízrak. Z Connie se stává stejný puberťák jako je Beauty. Učí se od sebe samozřejmě to horší (pro nás).

 

30.7.

Falešná březost stále nepolevuje, i když nemá stavy, kdy musí „kojit“ a nehledá „miminka“, cecíky jsou stále nalité. Poslechem srdce bylo zjištěno, že má respirační arytmii. Dýchá jinak, než jí tluče srdce. Mělo by se to věkem urovnat samovolně. V lese vyšťourala pod pařezem vosí hnízdo. Dostal pár štípanců, vyndala jsem jí z ucha žihadlo i s kusem vosího zadku. Oteklá naštěstí není.

 

11.8. jsme zapálili svíčku za Beautynčinu babičku Irish Destiny Nonstop, která překročila duhový most.

 

14.8. jsme šli s zrzkou Connie do lesa. Holky se samozřejmě předváděly, jak umí lítat po stopě. Oslovil nás sympatický pán v zelené kamizolce s malým 3měsíčním štěníkem a dcerkou. Odkud prý Bambulka je... když zjistil, hned věděl. Podle slov rodiny Kaslových to byl hajný Roman Šroub z chovné stanice z Kašperských hor. Má ostrou gordon setřici a tuhle malou lumpici, plemene braka. Jde o nové plemeno, u nás zatím není moc rozšířené. Moc milé setkání. Beu pochválil, že vypadá skvěle. Taky se mu předvedla, jak umí lovit. Naštěstí na zavolání přitryskala.

 

19.8. jsme navštívili paní veterinářku. Lysinka na očním víčku se rozštěpila, je tam podlitina s černým krevním výronem (cca 1,5 cm). Nejspíš si to v noci rozdrápala. Používaný Prurivet jsme kvůli možnému natečení do oka (štípe) vyměnili za Framykoin. Upřímně řečeno, někdy se divím, že má ještě obě oči při tom, co předvádí v lese za kreace při honičce se srnkami.

 

Když Bea nemá svoji oblíbenou smečku (třeba proto, že jí maminka odjela na pár dní pryč), tak se vrací do útlého mládí - večer se honí kolem stromu a na prochajdě nutkání vbourat se Jessince na dvorek. Když nemůže býti velkým, dospělým, užitečným psem, stává se štěnětem. Hraje si ráno, večer, přes den, tahá kapesníky, atd. Naše kamarádka Connie ale je věrná, přišla se za ní podívat na zahradu, tak si hrály a čvachtaly v bazénku. Ovšem jak padne třetí hodina odpolední, všeho nechá a čeká, jestli mamina už přece jen nepřijde. Odjezdy a návraty jsou k něčemu dobré. Pár dní je vzorná, v lese se ihned na volání vrací. Co kdyby se máma zas rozhodla jí pláchnout? Musím dodat, že tahle vzornost jí většinou moc dlouho ale nevydrží. Naše hvězda se dostane i za velkou louži. Sice ne osobně, ale alespoň na fotce, která bude zdobit jednu z hospůdek na Floridě.

 

7.9.    Bulka nad pravou lopatkou. Kontrola u veta. Vypadá, že souvisí s falešnou březostí, která je netypicky silná, ale bez vnějších projevů (žádné hračky jako miminka, dělání pelíšku nebo „kojení“). Venku řádí stále stejnou intenzitou, faleška – nefaleška. Nosí pravidelně po celém těle odporné zelené kuličky, takže vypadá, jako když má spalničky. Ale nejen to. Někde v lese, což nechápu, našla podle puchu rozloženou rybu. Příšerně se podle očekávání urazila, že jsem jí šamponem (ne ne, byl to intim gel, funguje skvěle) znehodnotila její práci. Na zahradě předvádí hlídací um, štěká a lítá kolem plotu. Tahle bohulibá činnost ji velice baví. Střeží vrata a těší se na záškodníky. Je naprosto nezdolná. Začala z „jejího“ lesa vyštěkávat lidi. Někdy i z ulice.

 

Její náklonnost ke Connince, zrzavému, až téměř siamskému irskému dvojčeti, roste do velkých rozměrů. Pokud se náhodou stane, že se dva-tři dny nevidí, je zle. Jeden případ: chvátá do lesa. Vyhlíží Connie. Nikde? A je po radosti. I když tam potká své jiné známé psíky, nestačí. Podívala se ze svahu k silnici. Zmerčila červené auto. Bylo mi jasné, co zamýšlí. Myslela si, že jede Conninka. Má přece červené auto... Takže vzala kramle, letěla za tím autem v dál... Bylo mi zle při představě, že proti pojede jiné auto a srazí ji. Vrátila se nakonec skrz les. Zklamaná, zhrzená.

 

Městská knihovna vyhlásila v říjnu soutěž o nejkrásnější domácí zvířátko Karlových Varů - KDO JE V ZEMI ZDEJŠÍ, ZE ZVÍŘÁTEK NEJKRÁSNĚJŠÍ? Tak jsme se rozhodli, že pošleme fotku. Fotku. Jednu. Ale kterou vybrat? Nakonec z toho byl několikadenní oříšek. Vybrat úzký okruh a z něho jednu. Ach jo. Kdo pomůže? Kamarádi. Oslovila jsem známé, jaká by se jim líbila. Odpověď přišla většinou stejná – líbí se mi všechny. Riskla jsem to a vybrala štěněčí s kukadly hodnými neviňátka krátce poté, co něco vyvedlo. Teď už jen sledovat stav a počkat si do listopadu na výsledek.

 

15.10. se nám opět rozrostla naše irská smečka. Seznámili jsme se s malým uličníkem Elvisem, synem Candyho Mahagon Dream (o rok mladšího brášky Barunky). Po prvním setkání v lese se zdá, že prcek Beu inspiroval. Žádný odpočinek. Vytahuje z hračkárny jednu hračku po druhé. Vyhrála ta od kamarádky Lucky, co píská a připomíná „žabodýla“. Taky mrška zneužila, že jsou venku všechny malé vyčištěné koberečky. Jeden po druhém roznáší do různých koutů zahrady. Když je v pozdních nočních hodinách zahnána dovnitř, s těžkým, demonstrativním vzdechem lehne, aby za 5 minut zase chtěla ven.

 

23.10. je datum hodné zaznamenání. Setr úžasňák. 100% úspěšnost v odvolání, přivolání ze stopy (i když chvíli přemýšlela, zda vyrazit nebo se vrátit), chůze u nohy. Jen jsem musela suplovat kámoše a honit se s ní o klacík nebo šišky. Nechápu, proč takhle nemůže fungovat vždy. I když je se svou zrzavou smečkou. Před nimi se musí předvádět. Ale jak správně každý vytuší, nevydrželo jí to dlouho. Další den už byl jiný. Utekla přes zákaz za a) za psem, za b) za dětským kočárkem, za c) po stopě, za d) objevila a vyzkoušela ho...o, za e) vyválela se v nějakém bílém smradu, ze kterého se mi chce zvracet ještě teď, když to píši. A jestli jsme si myslela, že bude mít strach, když se stmívá, tak jsem se mýlila. Rejdí o to víc, je jak pominutá. Asi čerstvá donáška pachů.

 

Z našich výletů po horských hřebenech mám další poznatek. Setr horský = setr šílený. Je úplně bláznivá. Neví, kam dřív skočit. Necítím z jejího skotačení (nebo spíš naopak) stehna a záda. Bez dlouhého vodítka to zatím nejde. Na Bludné před ní vyskočila srna a ohoblovala mě o všechny stromy po cestě. Nevnímá, kvičí a žene se po prchajícím objektu. Na Božím Daru zase dvakrát zahučela do hlubokého rašeliniště. Vytáhla jsem ji za kšíry. Ztřeštěná (krásně ji označila setrofilka Zuzka z New Yorku: je to princezna Třeštěnka). Horské louky plné pachů a hovínek od srnek a jelenů. Podzimní les skrývá nebezpečí – je čas honů a odstřelu. Všude cedule zákaz vstupu po 17.00 hodině. Na oficiální cestě kolem Perninku jsme našli přímo na zvířecí stezce potoky krve, byly čerstvé. Kousek opodál vyvrhnuté vnitřnosti hozené pod větve. To musel nějaký pytlák řádit nedlouho před námi. Je mi zle z toho, že by Bea poletovala volně a někdo by ji omylem odpráskl místo srnce. Nejde ji pustit, to, co dělá a jak šílí, se nedá porovnat s tím, co předvádí v našem lese. Jestli z toho někdy vyroste, nevím. Zatím se mi zdá, že ne. Bojím se o ni. Navíc jsme se drželi mapy, která jaksi nefungovala. Cesty, které měly vést k cíli (autu), neexistovaly. Prostě zmizely. Smrákalo se padala mlha. Jediným naším přáním bylo dostat se z neznámého lesa. Za cenu, že dojdeme až do Perninku a 6km poletíme fofrem na místo za Pstružím, kde bylo auto. Nakonec se to podařilo. Mimochodem, ta cesta nám vůbec neutíkala.

 

Jednu společnou vášeň s Bárou tedy Beauty opravdu má. Pivař každým coulem. Nosit aport se stále nehodlá naučit. Zato mističku na pivo nosí vzorově. Chodí a práská s ní schválně o podlahu, aby si každý všiml, že chce dolít zlatavý léčivý mok. Doplňuje honěním vlašských ořechů po kuchyni. Když se je naučila rozlousknout, je všude nehorázný čurbes. A hned přidala další společný znak s Bárou – začíná být machýrek. Troufne si na tzv. „bojové psy“ nebo vlčáky. Vůbec nejsem nadšená. Nebo naopak: bojí se malé holčičky, která má na sobě čepičku s velkými bambulemi po stranách.

 

14.11. poslední dobou s ní mlátí puberta. Předvádí docela slušnou ignoraci. V lese je v opojení chtíče – neslyší na volání, pískání, přivolání. Přijde, až se jí uráčí a má svoji důležitou práci hotovou. Hlavně, že má na sobě světélkující obojek. Nevidím nic. Ani Beu, ani světýlko. Venčení končí jedinou myšlenkou – dát si dvojitého panáka, pokud ji dovedu ve zdraví domů. Mimo dosah lesa udělá všechno, co se od ní žádá. Když si jí nevšímám, což je taky forma trestu (tvrdý přístup se u ní míjí účinkem), čučí mi do obličeje. Vykouzlí udivující pohled číslo 10 (tzn. naprosto nechápající) a kňučí a brečí, proč se jí vyhýbám a nemazlinkuji. Dostala přezdívku „Marfuška“ - jako ta protivka z Mrazíka. Když se jí nedaří věci podle jejího, vztekle vrčí jako ona. Mohla by ji dabovat. No a za Nastěnku můžeme brát třeba Connie, která je ochotná se vrátit i z načaté stopovací práce. Jenže Bea se to od nechce naučit. Tuto pro mě ne moc povzbudivou záležitost nemůžu zakončit trefnějším rčením, než toto:

„Setr chce svého majitele poslechnout, ale někdy mu v tom překáží jeho veselá povaha" (úryvek z knihy M.Williams). Takže 1:0 pro Beauty. Další poznatek majitele setra na facebooku přidal další moudro: „Irský setr ten prostě svoji hlavu má. Pokud mu něco zakážete, hned, jakmile se otočíte, tak máte jistotu, že to udělá. Ví, že do kuchyně nesmí a neuhádnete, kde ho najdete nejčastěji“.

O to víc se tedy nyní snažím, aby při radovánkách v lese přistoupila bez „keců“ na hru sedni-lehni-zůstaň.

 

17.11. zablešení v oblasti břicha, vnitřní strany stehen, hrudi. Přes 6ti týdenní působení obojku Scalibor se počet zvýšil. Přes preventivní praní povlečení, dek atd., dezinfekci chloraminem a savem každý třetí den žádná úleva. Po dohodě s vetem aplikována tabletka Comfortis.

 

Zaznamenali jsme první úspěch. Nevzešel z žádné výstavy ani zkoušek, ale to nás nemrzí. Nemáme ambice vládnout výstavním salónům. Za což byla ráda kamarádka Jana, která na fcb napsala: „Gratuluji. Hele, Bambule je fakt krásná. Asi jsem ráda, že jste se rozhodli nechodit po výstavách“. My dobyly svět fotografický. Díky podpoře kamarádů nejen ze širokého irského gangu Beauty získala v soutěži Karlovarské městské knihovny 1. a 2. místo. Vítězství díky hlasování v tisku a skrze maily. Druhá byla v hlasování na facebooku. Předběhla nás miloučká dvojice kamarádů morčátko+andulk. Pro nás je nejdůležitější, že jsme za sebou nechaly všechny kočky. Hlavně jednu holou, nahatou. Z knížek o zvířátkách Bea moc nadšená nebyla, ale mnohem více ji oslovily poukazy na 800,- Kč na nákup ve zverimexu.

 

 

Dnes na ulici vyskočila po klučinovi, který nesl pórek. Myslela, že to je klacík. Nepřežil (ten pórek).

 

Ve středu 10.12. jsme absolvovali zatím nejhorší lékařský zákrok Beautynčina života. Předchozí doporučení paní veterinářky Kristýny (Ordinace Na Rolavě) na kastraci ze zdravotních důvodů se ukázalo jako opodstatněné. Jeden vaječník byl defektní. Nešel vyndat. Beauty měla také vysoký tlak. Takže silně krvácela. Ze všeho, kam se řízlo. I ze svaloviny. Tentokrát nebylo dobře, že je to holka „krev a mlíko“, dobře osvalená a stavěná, pevná a prokrvená. Zákrok (odstranění dělohy a vaječníků) se tím protahoval, nic nešlo lehce ven. Paní veterinářka a asistenka Hanka, naše kamarádka z Hipocentra Pá-Ja, odvedly vynikající práci. Beauty byla intubovaná a ihned napojená na infuze. Čekalo se, jak si s tím pacient poradí. Měli jsme výčitky. Kdybychom ji neposlali na kastraci, neležela by nyní bezvládně s infuzí. Podle vysvětlení situace by se nejspíš poškozený vaječník dříve nebo později začal projevovat. Dále by prorůstal do svaloviny a metastázoval. Musela by na kastraci později. Nebo by se na tento skrytý problém nemuselo včas přijít.

 

Čtvrtek ráno kontrola na veterině: bez teplot, sliznice v pořádku, rána čistá, dýchání klidné. Dostala injekčně další antibiotika. Ale nechtěla se hýbat, jenom ležela. Napadlo mě uvolnit pruban kolem celého těla, protože nesnáší na sobě žádné oblečky. Udělaly jsme, vstala a šla se mnou čůrat na trávu před ordinaci, tak aspoň tohle funguje.

Do poledne nechtěla pít ani jíst. Ale pak ucítila kuřecí vývar, pár kousků masa a trošku vývaru pozřela. K tomu 3 lžíce syrového mletého hovězího. Obsah v pořádku strávila, po hodině dostala další dávku. V pozdním odpoledni občas vyšla na zahradu a snažila se obklusat dům.

 

Pátek: kontrola a vyndání kanyly z přední tlapky. První dávka antibiotik (2 tbl/den). Bez teplot, neměla by se projevovat bolestivost, doporučen pohyb na vodítku i na zahradě, vzhledem k lepšící se hybnosti. Už může do schodů, kontrolovatelně, na vodítku, nesmí se skutálet nebo prudce upadnout, hrátky se psy jsou zatím zapovězené. Otálí s pitím vody. Na řadu přišlo originální psí pivo s příchutí kuřete, které dostala jako dárek od kamaráda Maxíka a paničky Lenky. Podle předpokladů to zafungovalo. Několik málo hltů zvládla.

 

Sobota: k ránu zvracela i se stopami krve. ATB naštěstí v sobě udržela. Stále se nechá nutit do jídla i pití. Psí nealko pivo nás zachránilo. Zabralo. Vytrávilo jí a dala si dietku – namixovanou rýži, mrkev a kuřecí maso. Po první malé porci (vešla se do dlaně) si s odstupem několika hodina dala ještě další dvě porce. Noc byla klidná.

 

Neděle: Ráno opět náznak nutkání ke zvracení, naštěstí nedokonáno. Pravděpodobně se tvoří žaludeční šťávy a dráždí ji to. Kručí a škrundalo jí v břiše bez ustání, skoro půl hodiny. Poté samovolně odeznělo. Vyprazdňování bez potíží. Chuť k jídlu a pití se ale nevrací. Opět pomohlo psí pivo a hovězí vývar. První porci dietky snědla s velkou chutí, další si dala až k večeru. Vypadá to, že se domáhá větších porcí. Leží a spí, často má i divoké „běhací“ sny. Ven se jí moc nechce – prší a slyší práskat petardy.

 

Bea je skvělý pacient. Nechá si všechno líbit, spolupracuje. Už zjišťuje, že by mohla využít svoji zdravotní indispozici a užít si nadstandardní péči. Pije tak, že ucucává z prstu jako z dudlíku. Hodně kamarádů nás psychicky podporuje, mají starost a pravidelně se dotazují, jak se situace vyvíjí. Dokonce se z přáníček na rychlé uzdravení někdy i poučím. Věrka z Frenštátu totiž poslala pacientovi velký šmacec (což znamená obrovskou pusu).

 

Na ranní nevolnost a zvracení, které je pravděpodobně způsobeno šťávami v prázdném žaludku, jsme začali podávat 2 tbl Ranisanu dvakrát denně.

 

Pondělí 15.12.: úplně klidná noc. Ráno nechtěla moc štrádovat. Vesele si to namířila, jen když uviděla auto. Jakmile zjistila, že se na žádný výlet nepojede, mrzutě se vrátila domů. Pořád spí, ale nemáme si toho všímat. Pomalu urovnáváme krmení, máme upřednostnit kuřecí a ryby, vynechat zatím hovězí. Odpoledne velký skok kupředu: přišla mi naproti po ulici, táhla směrem k lesu a divila se, proč nejdeme počítat srnky, když už chodí. Absolvovala první větší akci. Popisuje mi ji prostřednictvím mailu:

„Ahoj mámo, představ si, že jsem večer stála u plotu a okolo šlo fakt hodně kamarádů. Tak jsem řekla tátovi, že bychom mohli jít taky. Sla jsem poprvé na regulérní prochajdu. Stoupla jsem si před hospůdku, že konečně vyjdu do společnosti. Táta říkal, že tam nikdo není a že půjdeme jinudy zpět. V tu chvíli bouchli a já spěchala domů. A papala jsem. Ale po chvíli mi to nedalo a řekla jsem, že chci ven. Tak jsme spolu stáli u plotu a koukali na ulici. Fakt jsem se nebála. Po dvaceti minutách zase bouchli, ale v pohodě, šla jsem domů, ale v klidu. Mami, mám Tě ráda. Beauty.“

 

Úterý: jako na houpačce. Ráno i večer (po 7-8hodinové periodě od posledního krmení) zase po požití trávy vyzvracela šťávy. Podle doporučení veta můžeme v noci zkusit dát jednu malou porci krmení, aby udržela žaludek nepřekyselený. Leží a hodně spí. Hybnost má výbornou. Když jsou smradi ve škole, a nemůžou házet petardy, s potěšením poklusává venku a vyčmuchává si. Rýže a kuřete už má asi plné zuby, odmítá. Raději snědla krajíc chleba s máslem. Pití problém – dá si jen nealko pivo. Olizuje ho z prstů a cumlá jako z dudlíku. Občas jí do mordy propašujeme trošičku vývaru, ale to prská. Večer už byl problém s podáním žrádla, snědla jenom půlku rohlíku s máslem. Je z ní dlouhá hubená žížala a nechce se věřit, že zhubla jen o kilo na 28kg. Večer dobrány ATB a začneme s probiotickou kúrou.

 

Čtvrtek: stopy po krvi na prostěradle. Dopoledne otálela s krmením. Snědla asi 15 piškotů. Namočené v čaji nechtěla. Lehne - vstane - lehne – chce ven - stojí - chce dovnitř. To celé dokola. Spí. Další posun k lepšímu odpoledne – velkou radost měla z půlhodinové procházky do lesa. Sbírala šišky, házela mi je. A vystavovala. Se zájmem sledovala stopy. Byla spokojená, nechtělo se jí domů. Chuť k jídlu je stále větší, ale mrkev a kuřecí už nemusí. Masové kapsičky nebo piškoty. Odpo kontrola vet: rána krásně čistá, nasazeny probiotika (1x denně Enterol, kúra vychází na 10 dni) a kvasnice (4tbl 2x denně). Do ordinace se i těšila, k paní doktorce má stále důvěru.

 

Pátek: ráno zvracela šťávy. Stále podáván Ranisan (150mg 1x 1tbl/den) na klidný žaludek. Odpoledne po procházce se vrhla na všechno - mleté, hovězí, piškoty, vypila vývar ředěný vodou. V lese byla super, i když práskali.

 

Sobota a neděle: v lese už byla téměř hodinu a začíná být velký problém udržet ji na vodítku v klidu. Sedá si přede mě a ukazuje, že jsem ji zapomněla odepnout z vodítka. Začíná mít móresy hodné maroda. Jedla i pila jen v leže, ani hlavu se neobtěžovala k tomu zvednout (samozřejmě ona ležela v posteli, je přece nemocná...). Ještě jsem jí držela bryndáček, aby se nepobryndala.

 

Pondělí 22.12.: Vyndání stehů. Epesní pyžámko z prubanu je fuč. Uzlíky nechtěly na několika místech ven, takže je kůžička trošku porušená a potíráme 2x Framykoinem/Betadine mastí. Jak to má namazané, má tendenci si to nípat. Musíme ubránit působení mastičky alespoň na 10-15 minut. Granule začít dávat až koncem týdne. Slinění přetrvává, máme sledovat, zda se uklidní s přechodem na tuhou stravu.

 

 

24.12. Největší dáreček pod stromečkem?  Uzdravená Beauty. Vrací se jí apetit, sežrala by, co vidí. Navyšujeme procházky na hodinu, hodinu a půl. Nezdá se, že by ztratila fyzičku.

 

27.12. se Bea mohla bez problémů zúčastnit „Karlovarské desítky“. Vytvořili jsme nový rekord, sešlo se nás 10 irčanů (4 psi: Falco, Dustin, Candy a Elvis, 6 fen: Beauty, Jessie, Agátka, Kessidy, Angie, Izzie a naše žlutá ségra labrador x maďarský ohař Eimy). Přestože se někteří aktéři viděli poprvé, okamžitě si padli no oka a les jim byl malý. Potvrdila se úžasná nekonfliktní setří povaha. Jsme rádi, že jsme poznali nové kamarády: Kessidy, Izzie a Angie. Nebylo možné Beu udržet na vodítku, když ostatní vláli po lese jako zrzavé komando. Hrála si s nimi, ale když natěšená začala poletovat po srnčích stezkách tam a sem, po necelé půlhodině šla znovu na špagát. Jizva na břiše prošla zatěžkávací zkouškou. Vydržela.

 

28.12. Venčení poprvé bez vodítka. Žádné zběsilé úprky se nekonaly. Hledala v listí pamlsky, trénovaly jsme odložení, chůzi u nohy, přivolání. Výborně reagovala. Jinak to vypadá to, že se inspirovala v pohádce o Otesánkovi. Je žravá jako kyselina. Aby té radosti nebylo málo, další den konečně napadl sníh. Podle očekávání obrovská radost. Šnorchluje čumákem v bílé peřině a tváří se u toho hrozně důležitě. Malé bulky u jizvy jsou uzlíky vnitřního stehu. 3 měsíce je průměrná doba vstřebávání. Bobek je OK a nezvrací, takže další Ranisan ani Enterol není potřeba, Pangamin můžeme podle paní doktorky podávat klidně dlouhodobě (měsíc, šest neděl). S tím narůstá riziko ještě větší chuti k jídlu. Bez rizika také můžeme přejít na suchou stravu. Začínáme normální provoz v lese …. Odepínáme vodítko. To je fofr… Dohání všechny zameškané dny.