Březnové střípky
Tak jsme přivítali březen stylově – divokým řáděním karlovarské 5 (Bea, Connie, Agátka, Izzie, Falco). První adrenalinové chvilky jsme si zažily s odchytem rozevlátých zrzků před policejní hlídkou, která nám v lese až na Tři kříže byla v patách. Neskutečné se stalo skutečným – během několika sekund se nám podařilo všechny odchytit a dát na vodítka. Jestli měla Zuzka největší strach z toho, že se Izz nestihne vrátit a ona dostane jako jediná pokutu, já měla jiný problém. Nejvíc jsem se bála toho, že Bea jim naskočí do auta a bude chtít jet na výlet. Jak jsme ty naše darebáky pozorovaly, když se zrovna kolem nás mihli, všímali jsme si čím víc jedné zásadní věci. Vedle valibuka Beauty (moje, a nejen moje narážky na její plnotučnou postavu slýchá drobeček každý den) totiž všichni její kamarádi jako oteklé nitě. Vypadá to, jako by šla maminka na prochajdu se svými štěníky. Hlavně když jsou vedle sebe Bea a Izzie, to je panečku „nářez“. Páníček podotkl, že mu připadají Laurela a Hardyho a je lepší ty dvě držet od sebe dál. Všude by si totiž mysleli, že Svatava (tam bydlí Izzie) je nějaká zajatecká kolonie a Vary jsou centrem kolonizátorů. Tu utrousí Lucka, že je to malá vzducholoď… Tu napíše Jana, jak Bambulka nabobtnala…. Irča zase radí, ať jí dám místo granulí mrkvičku a před ní postavím velké zrcadlo, že se nad sebou třeba zamyslí…. Někteří psi bobtnají i ze vzduchu, podotýkám já. Těm se říká bobtejlové. Bambule je irský bobtejl. Držím se hesla, že vrcholoví sportovci (a že Bea furt leze po vrcholcích) mají holt vymakanou svalovinu a rozvinuté plíce, to znamená i větší hrudní koš. Nebo ne?
Zkuste té popelnici odepřít celou denní dávku! Ječí. Je jako týraný válečný zajatec. Co mě přesvědčilo o tom, odměřovat jí dávku, po které nebude nabírat, bylo zjištění, že kšírky, které ještě na podzim jí byly pohodlně, teď nedopne!
První březnový víkend se neskutečně vydařil. Jasno, slunce a my v přírodě. V sobotu celodenní špacír po lesích a polích kolem Žalmanova, Pily a Andělské hory. Nevím, jak to Bea dělá, ale na těch nekonečných pláních, kam lidská noha normálně nevkročí, jsme potkali pana kardiologa dr.Schee s jeho dvěma setry. Roční narostlý pes Edar je z chovné stanice Od rakovské tůně p. Vávry z Čimelic, stejně tak jako Beautynky „siamské“ dvojče Connie. Jenže to není všechno. Jeho tátou je Benjamin Bingo Nonstop - Bey strýček. No a ještě něco: devítiletá pocukrovaná vitální bábuška Connie je zase sestra Candyho z chovu Švecových, takže o rok mladší pravá sestra Barunky (máma Bellinda, táta Irr). Svět je malý. Bylo to náhodné setkání? Nebo pozdrav z jiných sfér? Blíží se opět smutné, již druhé, výročí Barunčina odchodu za duhový most, tak nám nejspíš holčička milovaná poslala do polí a luk veselý pozdrav.
Neděle 8.3. opět patřila naší „svaté“ trojici. Slavilo se MDŽ a tak jsme s heslem „Holky sobě“ vydaly na příjemnou túru naším lesem. Čím více, to znamená denně, jsou Bea a Connie spolu, je vidět, jak se ovlivňují. Bohužel pro nás tím špatným směrem. Můžeme s jistotou konstatovat, že Connie se v rebelce vzhlédla. Přestává poslouchat a stává se často iniciátorkou loupežných výpadů. Jak si vezmou do hlavy, že poletí po stopě, máme dost často smůlu. Holky se po našem volání ani neotočí, natož aby zastavily a v ideálním případě se vrátily k nám. Názorně nám to potvrdily v posile jejich zrzavých kamarádů při srazu 15. března. Sešlo se nás sedm a to byla pumelice. Hned při první příležitosti Beauty odtáhla některé svojí osvědčenou srnčí stezkou a my měli dost času na povídání a focení zbylých setrů, kteří nestihli zareagovat a zůstali s námi. V podobném duchu se vlastně nesla celá dvouhodinová prochajda. Na jejím konci jsme si rozebrali špinavé, utahané, ale šťastné zrzky. Bea svůj hezký den ukončila dobrým Plzeňským, po kterém štěkala na slony v televizi. Tvářila se u toho dost důležitě. Bych ji hrdinku chtěla vidět, kdyby se jí potuloval slon po lese.
Tak jsme na jeden den neměly hlášené žádné zrzavé kamarádky. Jak jsem předpokládala, Bea sekala celou dobu dobrotu. Neměla žádné zaječí úmysly, spokojeně poklusávala kolem mě v rádiusu hodného mého naprostého klidu, na každé zavolání přišupajdila zpátky ke mně. Úžasná odpočinková dvouhodinovka ve slunečném odpoledním lese. Ale co čert nechtěl? Ke konci trasy nám naproti letí rozesmátá Jessie. Krásně si s Věrkou vyměňujeme postřehy dne – jak je Bea i Jess hodná, jak jde poklidně po cestě …. než tu chválu dokončíme, obě se sebraly a frnk pryč. Vidíme už jen dvě rozběhnuté zrzavé prdelky. A čekáme… dlouho čekáme… prostě je to tak – když jsou potvory v počtu dvě a více, mají potřebu se předvádět, užívat si, smečkovat. Čeká mě moc těžký úkol – Bey rozlítanost, přespříliš velký rozptyl a velkou samostatnost zbrzdit. Dát všemu nějaké fungující mantinely. Aby si s kamarádkami poběhala, ale nezabíhala tak daleko, že netuším, kde se může nacházet. Divočáci, bikeři, auta na rušné silnici, kterou by musela překonat, pokud by se rozhodla z lesa běžet domů…. To všechno je nebezpečné.
První zkouškový den 24.3.: hlídala jsem si ji a před první zdrhací trasou jsme obě zrzky (+Connie) s Irčou měly povelem „Noha“ pod kontrolou. Zoufale koukaly směrem, kam se chystaly pláchnout. Zkoušely se zpozdit, brzdily a chystaly útěk. Uhlídaly jsme je, ale nesměly jsme se podívat jinam. Využily by toho, cukalo to s nimi pekelně. Bey kyselé obličeje ani nejde popsat! Po několika dalších metrech už se cukala na další úprk. Byla tak nažhavená, že šla na vodítko. Potupa na druhou. Ještě zoufalejší výraz. Naštvání se stupňovalo. Odepla jsem ji… a než jsem se zaměřila na její posunky, odskočila na stopu. Byla tak odhodlaná, že to vypadalo na můj neúspěch. Ba ne. Pochlapila se. Chvíli stála, koukla směrem, kam se jala upalovat, pak na mě, zase směrem…. Sklopila hlavu a vrátila se ke mně. Věděla jsem ale, že se jí v malé rezavé hlavičce rodí plán, jak mi to všechno příkoří vrátit. Poslušně ťapala několik stovek metrů s námi, loudala se, loudala, až mi zmizela ze zorného pole a vyrazila do svahu. Sklopené uši, přihrbená záda a tryskala radostně vstříc svému vítězství. Tak to jsem prošvihla…. Tady by odvolání neprošlo. Dala jsem jí pár vteřin a na řadu přišla píšťalka. Connie zareagovala a vrátila se, ovšem dráče jen chvilku po ní. Dobrá práce. Takhle to k mému potěšení šlo celou trasu: odskočily si, ale zpětná vazba na zavolání uspokojivá. Blížila se poslední etapa. Holky tušily, že radovánky brzy skončí, tak si řekly, že tedy ještě jednou na rozlučku… Bea capkala před námi, ocas do praporu, spokojeně očmuchávala psí SMS na kraji cesty, Connie poklusávala dál před námi. Zrychlila a Bea zpozorněla. Ta jejich týmová spolupráce je stoprocentní. Connie se otočila směrem ke svahu a koukla na Beu. Ta okamžitě kapírovala a otočila se stejně. Obě se odrazily a ….. vyrazily obloukem tak, aby se před vrcholem svahu k sobě přiblížily… ve středu jejich průsečíku jsme viděly bílý srnčí zadeček. Zvedl se a hopkal výš. Teď je čas na píšťalku a burácení FUJ! Connie kapírovala a letěla zpátky dolů. Bea vypadala, že ten těžký úkol bere na svá bedra a pokračovala. Další písknutí. Trochu s pocitem beznaděje. Pokračovaly jsme dál po cestě a já přepočítávala čas, který Beauty asi bude potřebovat, než jí to přestane bavit. Co to? Listí šustí. Váleček se koulí ze svahu. Jupíííí, tak tohle jooo, tohle by šlo.
Následující den jsme postoupily ještě o jeden „level“. Šly jsme ve třech. Složení Bea, Connie a Jessie vždycky znamená adrenalin. Souhrnem vyjádřeno – bylo to tak 50:50. Několikrát jsem po ní mrskla vodítko a chápala. Když dopadlo těsně vedle její rozjeté tělesné schránky, zabrzdila a poslechla. Neodpustila si naštvané pohledy, blesky v očích a trucování. Sedla si na svůj rozložitý zadek a seděla. Nemůžu na lov? Tak se nehnu vůbec… Když jsem ji nechala odevlát rychleji a dál mimo můj vliv (mizí nenápadně – jde po cestičce a najednou se přemístí v prostoru a čase do nedohledna), touhy byly silnější. Naštěstí se vracela na píšťalku v „normální“ hrací době. Ale tentokrát bylo opravdu přesrnkováno, poskakovaly kolem nás jak na přehlídce.
Přemýšlím, jak náš problém efektivně řešit. Ať to beru z jakékoliv strany, prolínají se mi základní body sváru:
1/ Zkombinovat protipóly: někdy pustit po stopě, ale pískání musí znamenat: vrátím se k paničce .... a častěji se snažit zarazit ji dříve, než odvlaje na stopu. Předpokládám, že když ji nepustím ani v jednom případě prolítnout se, vykašle se na mě a poslouchat nebude vůbec. Protože ona je tam od toho, aby pracovala….
2/ „Daun“ ze srdce nenávidí. Udělá ho okamžitě zatím jen při přímé oční kontaktáži, navíc v mé těsné blízkosti a ukázání prstem k zemi, když není ovšem rozrušená. Což v lese většinou je. Zkoušíme to denně v terénu, ale moc nechápe, že v jakékoliv vzdálenosti ode mě má zadaunovat nebo si jen sednout a zůstat. Tohle zatím mínus pro mě, funguje to tak z půl až 1 metru. Jinak si přijde blíž ke mně a teprve pak povel splní.
3/ Našim „venčícím“ holkám jsem vysvětlila, že smečka mi v poslušnosti nepomůže. Snažíme se tedy eliminovat výpady všech našich zrzek. Connie byla dřív spolehlivá. Myslela jsem, že Beu ovlivní a naučí poslouchat. Po roce? Bea zkazila Connie, i když ta se pořád ještě dá ukočírovat. Jess je náročnější. Většinou si lítá, jak uzná za vhodné. A koho se chytne Beauty? Hádejte jednou…..
Snad se Gita, moje spolehlivá dopisovatelka, zkušená setrařka a rádkyně, nebude zlobit, že uvedu její myšlenky, zkušenosti a tipy. Třeba budou prospěšné také dalším, kteří řeší podobný problém s poslušností a bezpečným venčením svého „lovce“:
Ve smečce tě Bea v tomhle věku opravdu neposlechne. Teď je na vrcholu sil a opravdu JE king. Jsou dvě možnosti. Buď to budeš dělat tak, jak to děláš a modlit se, aby se nic nestalo - ono to ČASEM trochu pomine… a nebo jí trochu pokrátíš na radosti a budete to mít venku bezpečnější (schválně neříkám úplně bezpečné - to není nikdy). Hlavní zásadou je, zarazit jí JEŠTĚ NEŽ odskočí. Když už je v akci, tak prakticky nepomůže nic - jen zázrak..... Je to lovecký pes a naučit by se to měla - jak by jinak mohla pracovat třeba na honu - víš jaký tam je frmol? Takže ono to opravdu jde. MUSÍŠ jí zarazit včas a převést pozornost na něco jiného - nějaký jiný podnět - co já vím, pohyb, pamlsek, nějaký cvik. Jak vystartuje, tak je zbytečné něco dělat. A cvičit daun - za všech okolností, to není zvlášť u setra zbytečnost ani omezování - jakmile si lehne, tak ze země nemá šanci toho příliš v dálce vidět, takže srny zdrhnou dříve, než je zahlédne. Je to těžké, ale jde to...... a měli byste spolupracovat s kámoškama, co s nima chodíš. Nejde, aby jeden zadržoval psa a ostatní je nechali lítat...... já s Desinou měla taková období, že jsem chodila raději sama, protože jinak to opravdu nešlo… a i tak to byl slušný adrenalin.
Dovolím si poznámečku - pokud ti Bea odskočí, nemá cenu pískat. Ono je těžké poznat hranici, kdy ještě jo a kdy ne. Spíš se řiď tím, za jakou dobu se ti vrací. I na zkouškách má povolený limit - 10 minut do návratu....... takže když už začne akci a žene, těžko jí ubrzdíš. Moje rada zní: nech ji - ona tě ani nemůže akceptovat, je to prostě v ní..... spíš začni pískat až po chvíli, kdy ten bezprostřední záchvat u ní už odezní, a neboj, měla by tě slyšet - prý pes slyší až 30x lépe než člověk. Musíš dát takový povel, aby byl splnitelný...... (i když i já včera pískala naprosto neproduktivně na tom pitomým poli - a také úplně zbytečně... já to vím - ale člověk si říká - co kdyby...).
Buď zarazit těsně před, nebo pískat až za chvíli, když už prožene… jako povel zpátky - k noze. No je to těžké. A ve smečce skoro nesplnitelné, tam je ten pud znásobený ještě i touhou vyhrát nad ostatními - takže se řítí a nevidí - neslyší. Pokud se nechcete vzdát společných vycházek, lze pouze jedno - pouštět po jedné, ostatní dvě na řemen, nechat je pohrát si jen na "bezpečných" místech. Ono to zní krutě, ale jedna strhává druhou a to je na infarkt. I já starý sebevrah a dost slušný psí vůdce bych si takové společné venčení rozmyslela. Ono se to zlepší… časem samy zjistí, že ty srnky nedoženou a budou se vracet po pár metrech - ale to ještě bude trvat - a taky hlavně, aby jste se toho holky moje ve zdraví dožily...... Daun zkus na dlouhé šňůře třeba na prádlo - a nemusíš jí za ní tahat - jde jen o to, aby cítila, že na ni můžeš. Jo, poslouchat, to se holčičkám rozmazlenejm moc nechce. Bea moc dobře ví, že ty srnky nedožene, a když vyběhne sama, tak to není už "ono" .... oni ti mladí jsou nabití energií a prostě někde jí vybít musí. Známý a již opakovaný koloběh - čím víc lítá, tím víc žere a nabírá fyzičku… s lepší fyzičkou ještě víc lítá a.....
26.3: plna optimismu a odhodlání jsem se vydala do terénu. Ta mrcha vychytralá mi zas dala za vyučenou. Stylem: mami, ty chceš si chceš hrát na chytřejší? No ani omylem. Dva dny se mi podařilo Beu uhlídat z první trasy, na které zmizí po srnčí dálnici. Šla u nohy, to tedy už bere vážně, že jo, že musí. Naštvaná, házela blesky, nafouklou papulu. No a tentokrát už se nachystala dost dopředu - odběhla do křoví, že jde kakat. Koukala po mně, jestli ji sleduji. Při kakání se přeci nic nemůže stát, že? Jsem si myslela. Jak zbystřila, že jsem se ohlédla jinam a povídala si s paničkou Connie, najednou zahlédnu co? Jen kousek zrzavého ocasu. Mastí neuvěřitelnou rychlostí v dáli. Takhle to udělala jen 2x za 2hod, pak se kupodivu nechala odvolat z rozdělané práce pokaždé! Pomáhá, když je v tu samou chvíli odvolávána i Connie, takže se machýrek chytl s ní. Vracela se do 2-3 minut po zapískání, takže moje radost je velká.