Lednové střípky
Začátek roku se pro Beauty rýsuje více než dobře. Podnikáme častá společná venčení s jejím milovanými kamarády, převážně těmi zrzavými. Irskými. Takže o adrenalin je pravidelně postaráno.
Je nejvyšší čas opakovat povely. Minimálně poslušnost a přivolání. Nabyla totiž přesvědčení, že když byla tak moc nemocná, teď už nemusí poslouchat. Utvrzuje mě v tom, že se nutně potřebuje předvádět. Machýrek, šéfka lesa. Když je s kýmkoliv ze svých kamarádů, celou dobu lítá tam a sem. Stopa, srnka. Pořád dokola. Pokud jde sama, nemá většinou podobné trdloviny v úmyslu. Dokonce i místa, kde pravidelně se svými kamarády mizí v nedohlednu, ji samotnou nechávají klidnou. Snažíme se natrénovat FUJ na věci, které leží volně venku. Na trase, kterou chodíváme, se objevily návnady (maso zabalené do drátu). Protože Bea je kyselina, která pro kus žvance udělá i kotrmelec, mám o ni velký strach. Na řadu asi přijde i náhubek. Nechci vidět její kyselý obličej…. Omlátí se s ním o stromy. Tak po několika pokusech náhubek do lesa brát nebudeme. Stačí, že si hraje na mustanga s košíkem na tlamě na zahradě. Jak jí ho nasadím, rozpálí se vzteky do běla. Košík je pravidelně srážen jakkoliv k zemi.
17.1. Karlovarská devítka – to byl další setří sraz. Až na počasí opět vydařená akce. Bea byla v sedmém nebi, tolik zrzavých kamarádů. A taky tolik kapes, ve kterých byly mňamky. Kde se rozdávaly dobrůtky, tam byla jako první. Všem se předváděla, jak to má v jejím lese ošéfované. Kdo vyňuchal srnu a honil se s ní? Hádanka nikterak těžká. Jakmile se na toulky vydá dvojice Beauty a Jessie, je 100% jistota, že svůj úmysl dotáhnou do zdárného konce. Když se vrátila, musím uznat, že docela brzy a navíc na pískání (ale asi tím, že už byla utahaná po předchozím dovádění), každého osobně obešla, aby se přeptala, jestli tu dobrou práci viděl.
18.1. Myslela jsem si, že druhý den po setřím srazu proběhne procházka v odlehčeném stylu. Jen my dvě. Hned na začátku lesa jsme náhodou potkaly Jessie…. Takže bylo opět vymalováno. Byly jsme 3 hodiny na velkém okruhu kolem Goethovy vyhlídky. Holky řádily. Jak škodná. Pozor - dnes zaznamenán velký úspěch: hnala se za dvěma srnkami najednou. Volala jsem na ni, že NE... Ona je k mému nepopsatelnému údivu nechala pláchnout a vrátila se. Trochu ji podezřívám, že se jich bála, když byly dvě v přesile (Jessie v tu chvíli pracovala někde jinde), a raději se vrátila do bezpečí. Co kdyby se na chudinku zrzavou obě domluvily a zadupaly na ni, že? Na druhou stranu pravda je, že se po této „nehodě“ holky o to víc snažily, aby nám nezkřížily cestu a nevystavily se tak riziku, že je odvoláme z radovánek. Škoda, že jsem neměla foťák, srny byly od nás jen pár metrů, z jedné strany zrzky, z druhé my.
Zimní víkendy jsou super. Je čas svolávat větší setří srazy a tak se zrzouni vyřádí do zásoby. Další zásadní poznatek – čím častěji, a že poslední dobou je to denně, je Beauty se svou veselou irskou smečkou, tím je potrhlejší a tím si zvyšuje svůj honácký revír. Logicky tím také k mé velké nevoli prodlužuje dobu jejího návratu. Občas je mi píšťalka k ničemu, protože dáma se vrátí, až když uzná za vhodné a má odpracováno.
Dvojročák mi drnká na nervy. Je namachrovaná nehorázně. Dělá si svoji práci a na mě hází bobany. Když je se svým největším vzorem, se zdrhačkou Jessie, můžu si místo pískání zatím číst knihu, abych vyplnila volný čas, který se mi naskýtá. Přitvrzuje. Stačí po ní chtít KE MNĚ.... Tu si cestou zobne sněhu, tu se v něm vyválí, tu si musí z rousů vykousat sněhové koule (no spíš tenisáky), tu musí ještě posbírat šišky, tu přelámat klacíky, tu zkontrolovat, jaký je stav v křovisku.... Já z ní rostu. Několikrát jsem po ní mrskla vodítko, aby se jí ta zatemnělá palice rozsvítila aspoň na pár sekund. Čučela jak výr, co to jako má znamenat. Ouuuuu, už aby dostala rozum. Konzultuji u všech známých, jak s ní účinně pracovat. Jasně mi ukazuje, že smečka = to je strašná zábava.
Co dělat, když neuvidím z její strany náznak ochoty dát přednost mně? Když budou ostatní kámošky volně, ona půjde na dlouhém vodítku? Mám se koukat na její smutné oči a nepochopení? U ní neobstojím s žádným nátlakem. Psychickým, natož fyzickým. Zvýším hlas a ona se bojí. Jde jinam, nechce ke mně. Takže co nám zbývá? Dál si venčení prokládat neustálým opakováním. Tím, co děláme každý den (pokud ji mám zrovna někde při ruce).
Nevím, jestli by mě podpořil EO, ale děsím se toho, že bude reagovat na něj a ne na mě. Když ho nebude mít, zjistí to. Nechci mít psa celý život na pípačce. Viděla jsem v praxi, jak nemá fungovat EO - vlčák pípal, ale byl zvědavý na naše setřice. Byl mimo dosah paničky (neviděla ho) a nevracel se. Tak dostal výboj. V tu chvíli se vyděsil a myslel, že ho kousla nějaká z našich holek. Šla (taky fena) po nich. Ty vyděšené oči. Nechápal, že to znamená VRAŤ SE. A toho se bojím u sebe, že já to budu špatně používat. To se mi toho honí v hlavě. Ach jo. Čeho se mám chytit? Tak pro začátek třeba optimistického názoru Gity, majitelky setřího mláděte, které umí pořádně zabrnkat na nervy: Ono se to časem určitě zlepší ......tak nějak samo od sebe........ Za starých časů taky měli setry a taky s nimi nějak vyšli.... a to byli nějací ECHT hoňáci. Takže tak nějak v pěti/šesti psích letech........... si myslím, že už to bude celkem dobrý.
28.1. jsem si vyčlenila odpoledne jen pro nás. Budeme na sobě makat. Vydaly jsme se na velký dvouhodinový okruh. Na začátku mi jasně ukázala, že až tak pohodová vycházka to nebude, protože moje blbé výmysly typu KE MNĚ, NOHA, SEDNI, LEHNI, nenáviděné ZŮSTAŇ a ještě méně oblíbené FUJ (tzn. nesmíš za stopou) ji deptají. Využila jsem, že se nalepila na paní, která chroustala jablko. Samozřejmě, jak vidí pohybovat pusou, žebrá. Na jablko nejspíš chuť neměla, protože své smutné psí oči přestala dělat a paní propustila ze služeb a šla si po svém. Můj povel „ke mně“ přišel v nevhodný okamžik. Jak ho uslyšela a podívala se, jestli to myslím vážně, otočila se na obrtníku a rychle přistála opět u té paní. Ta byla také dobrák od kosti a jízlivě podotkla, že se pejskovi nějak nechce poslouchat. Počítám 1-2-3-4-5 a uklidňuji se tím, že setr se prostě rád kamarádí s lidmi. Přišla, sedla si zatvářila se, jako by říkala: co se zas kaboníš, jsem tu, jsem. Tak pokračujeme v cestě, né? Pak už jsem se jen tetelila blahem. Byla bezvadná. Bez úhony prošla všechna zrádná zákoutí, kde pokaždé vezme kramle. I v tom křoví, co tak voní a vždycky schovává nějakou zapomenutou srnku. Na víc jak 10-15m se ode mě nevydala. Jenže… Murphyho zákony fungují za každých okolností. Znáte třeba tenhle? „Když se něco může pokazit, zaručeně se to pokazí“. Ke konci naší úspěšně zvládnuté školní lekce poslouchání čapla stopu. Asi známého psa, protože mastila dál po oficiální cestě. Neznámo kam. Samozřejmě přes zákaz. Vrátila se tak do 3 minut. Nejspíš ne na píšťalku. Možná jen proto, že už byla daleko a objekt zájmu se jí ztratil. Valila se zpátky tou samou cestou. Mně naproti. Celá rozesmátá. A já místo toho, abych skákala radostí, že se dítě vrátilo, jsem na ni zaburácela. Sedla si na svoji tlustou zadnici a přemýšlela o nespravedlnosti světa. Stály jsme na místě dlouho. Až z toho začala kňučet. Podle jejího výrazu jsem to pěkně pokazila. Ona pracuje a já na ni tuhle nepříjemnou spršku. Ale prostě jsem vybuchla. Asi zbytečně. No prostě budeme pilovat poslušnost dál a dál, až se z toho zblázním. Do té doby ale možná budu ve cvokárně.