Jdi na obsah Jdi na menu
 


Červnové střípky 2016

9. 1. 2017

Bea je ve formě. Zásoby energie na několik týdnů... nelehne od chvíle, kdy přijde z lesa. Vytáhla mě na další okružní pátračku po Drahovicích, když je tak hezky, je škoda sedět doma na zadku.. našla ptačí hnízdo a lítala s ním jak šus. Stojí na balkoně a třídí podle sympatií kolemjdoucí. Takže nic neudělám, protože jí vysvětluju, že na pavlači nemůže řvát jak tur. Už aby byl víkend, upustíme energii v terénu. Což se taky stalo, jenže nám to zkomplikovalo počasí. A jak se dále dočtete, bude jedním ze zásadních faktorů. Nastává totiž období bouřek…. Takže si jen mohu povzdechnout, proč vždycky jedeme tam, kde si cestu razí bouřka. Další místo, kam se chceme vracet je Lužecko pod Krušnými horami. Jezero vysoko položené (670m) v nádherných lesích s borůvčím a skalisky. Ještěrky tam jezdí rallye. Spousta cest na kopcovité túry. Na jednu takovou jsme vyšlápli.... plno zvěře, Bea frnk sem frnk tam, srny dusaly kousek od nás. Příjemné zjištění - pokaždé na přivolání reagovala v pohodě.... Jenže po 4km začala do tlamy pobírat jeden klacek na druhým, šišku po šišce, až jí všechno padalo z tlamy. Jasný signál blížící se bouřky. Takhle řeší svůj osobní problém, strach.... šprajcla jsem se také a šup do bezpečí k autu. Ten, jehož pes se nebojí bouřky, je opravdu šťastný člověk. Kombinace dvou silných šlupanců (rozpůlený vzrostlý smrk a silnice) pár desítek metrů od Bey, a zdvojená hrůza v jeden moment – bouřka a ohňostroj ve městě, udělala z prdlavky uzlíček nervů.

Něco k tomuto tématu napsala Gita a já s dovolením tato slova zveřejním, třeba i pro ty hlupáky, kteří jsou schopni psy děsit úmyslně a myslí si, jaká je to hrozná sranda:

Co se setr jednou naučí (strach z bouřky není vrozený, ale získaný nějakým spouštěčem), nikdy nezapomene - v dobrém ale i v tom zlém. Takže bohužel zřejmě problém na celý život. Ovšem z vlastní zkušenosti vím, že by se i tohle mělo trošičku časem zlepšit. Nejste samotné, kdo to takhle má, mě také Borinu takhle zkazila jedna jediná petarda umístěná v popelnici, okolo které jsme za bílého dne ve městě procházely. A mládež se smála a smála - to bylo smíchu. Já ohluchla na několik minut úplně a Borča se vyrvala z vodítka. Tři hodiny jsem ji hledala v klikatých uličkách starého města.......... od té doby odmítala jít ne jen přes náměstí - ale i okolo náměstí. A doma stačilo, aby někdo třeba jen přelomil sirku a v koupelně na rohožce dostávala záchvaty třesu a klinické paniky.

Ovšem nebyly bychom to my, kdybychom i s tímhle handicapem nezažily (aspoň tedy pro mě) humornou příhodu:

Teta a strejda bydleli v takovém rozkošném domečku, strejda byl myslivec a za svůj život odvodil a vycvičil nesčíslné množství loveckých psů..... No a tak jsme jednoho krásného dne zašli s Borinkou na návštěvu. U nich psi nesměli zas tak až úplně všude a tak jsem vstoupila do předsíně, zavřela za sebou bytelné vstupní palubkové dveře, a k jejich klice jsem přivázala Borinu na řemeni. No a šla jsem si do kuchyně vypít kávičku....... Pijeme kafíčko, klábosíme, najednou TAKOVÁ ŠLUPKA!!!! A přes prosklené dveře do předsíně se "rozsvítilo". Strejda se vymrštil a sápal se po klice u těch spojovacích dveří, že se podívá, CO se to děje. V tu chvíli, jak sáhnul na kliku, se dveře rozrazily a připlácly ho ke zdi. Dovnitř vpadla Borina, nezdržela se ani milisekundu a pokračovala v letu do koupelny (kde před tím nikdy v životě nabyla). Zapadla pod umyvadlo a celá zchvácená předváděla šíleného psa........... Strýček se vyhrabal z pode dveří a zjistili jsme, a vydedukovali,  že patrně nahoře na náměstí v rámci turistické sezóny, v poledne stříleli z děla, což jsme tedy my lidé nezaznamenali. Ovšem Borině to stačilo k tomu, aby vytrhla zavřené dveře ze zámku, urvala kliku a i s tou klikou se letěla schovat - právě do koupelny. Nevím, proč všichni chodí právě tam....... Takže asi tak, drahý strýc byl v silně v šoku a pořád jen mumlal - to má být lovecký pes? V životě jsem nic takového neviděl........

6. 6. 

Bea stávkuje. Minutu po minutě se vzdalujeme bezpečí domu. Ať žije trpělivost. Pár kroků - šprajc - otočka a chce domů - takže  já na opačnou stranu a nepovolit její úmysl. Konečně jsme bez teátru prošly alespoň okruh po sídlišti, aniž by Bea imitovala kroceného mustanga. Velebím holuby! Dala se do práce a s nadšením je zvedala. Na své trápení s bouřkou chvíli zapomněla.

7.6.

Brzy mě dostane do blázince.... Když zrovna netrojčí kvůli bouřkám, které cítí snad, když jsou ještě daleko v Německu, tak se zase v lese šprajcla na cestě, kde cítila divočáky. Vyhrabala si díru do listí a tam se zavrtala. Nechala nás všechny klidně odejít pryč. Když se konečně srovnala, zdrhla s Connie a Jess. Od té doby nebyla k mání. Jen tu a tam prosvištěly. Vrátily se ve stavu (Bea samozřejmě jako poslední), který jsme u nich ještě neviděly. Všechny se motaly jako ožralé, upadl jim zadek, nohy je neunesly a žuchly sebou na zem. Čekaly jsme další slabou čtvrthodinku, než se dokázaly postavit a odkráčet do svých domovů. Je to na panáka... a vzhůru do dalších dní….

Probírám a vyměňuji si zkušenosti s dalšími a snažím se o několik málo záchytných bodů.

Nástin našich patálií a pár postřehů kamarádů zde:

* Nechce mi projít místem (chodník), kde slyšela dvojitou kanonádu bouřky + ohňostroje. Tak aby nevyhrála, změnila jsem o pár metrů směr a to místo obešla. Dělám hloupost nebo mám trvat na tom, že když je klid a nic nebouří, měla by tudy projít?

* Ve chvíli, kdy se šprajcne a vyvalí kukadla, nechce výjimečně ani žádný pamlsek. V bytě to je pohoda, to neřešíme. V terénu je to boj. Zápasí s námi pitomci, co riskují. Její reakce jsou nevyzpytatelné - viděla jsem, jak přemýšlí, zda to vzít krpálem nejbližší cestou domů do bezpečí nebo zůstat se mnou. Využila jsem v lese, že její zrz kámoška se nebojí hřmění, ale v tu chvíli na kámošku zapomněla a řešila jen svůj strach.

* Doma nám to funguje - když je v pohodě a jen leží, jdu na balkon a tam v bouřce jsem a komentuju. Ona lítá chvíli sem a tam a tahá mě dovnitř. Nakonec se mnou na balkoně zůstává. Nerada, ale zůstane. Ve volném prostranství je to horší. Mnozí radí: přitvrď. Ne..... chce mi vyhovět, ale bojuje se svým bubákem, musím pomalu. Prostě průšvih je, když nás to chytne daleko od auta na celodenní túře.

Veronika z psího útulku, která pravidelně absolvuje semináře o psychologii psů:

Nechat určitě být. Vůbec si toho nevšímat. Můj Denisek se taky hodně bojí (dříve i hrozně plakal, dnes už jen někde leží) ale nejlepší je opravdu tahle strategie. Neutěšovat, nechlácholit, nekoukat na ni. Nabídnout nějakou laskominku, co jindy nemá, nějakou vzácnost a nechat ji, ať si v klidu žužlá. Je dobré být se psem - v místnosti, v bytě, ale vůbec mu nevěnovat pozornost, aby zjistil, že pro vás se nic neděje.

K tomu zvykání je jedna důležitá věc: pes musí mít možnost bezpečného místa (to si určuje on, venku ho samozřejmě nemá), a taky možnost říct stop. To se musí dopředu naučit, že vše začne a skončí na jeho signál. Není pravda, že reakci na bouřky dělají lidé. Někteří pejsci jsou na to od přírody nebo po nepříjemném zážitku citlivější. Pravda je, že lidský přístup to může zhoršit, ať už rozmazlovací nebo rázný.

Desenzitivace jako taková je poměrně násilná metoda. Spočívá v tom, že zvíře má nějaké místo, kterého se bojí - ulici s petardami, plachtu na zemi, igelitového strašáka (v případě koní). A ty ho přitlačíš - přinutíš - vodítkem, tušírkou, silnými pobídkami holení - do tohoto místa jít. Ono zjistí, že se nic nestalo, příště se zase bude bát, ale postupně méně a méně, alespoň u většiny běžných zvířat. Ale najdou se i citlivá zvířata, která tento způsob tréninku nedávají, protože tím, že se něčeho bojí, a ty je ještě nutíš tam jít, tak jim jen zvyšuješ jejich hladinu stresu a taky v jejich očích klesá důvěra v tebe jako ve svého člověka, na kterého se mohou spolehnout, protože nemohou.

Neměla bys svého psa / koně vystavit většímu stresu, který není schopný zvládnout, kdy už se začínají do těla vyplavovat hormony strachu. Jenže, kde jsou ty hranice, to ví jen to zvíře samo, a samozřejmě dobrým pozorováním a vzájemným soužitím je schopen je pak rozeznat i majitel. Určitě neděláš špatně, když ji tam nenutíš chodit, protože ona má silný důvod, proč se tam bojí, a potřebuje podpořit a získat sebedůvěru. Nech to na ní, zkoušej se do toho místa přibližovat jen tak, jak bude ona sama chtít, ideálně třeba v doprovodu jiného pejska. Jakékoliv lámání psa po zlém - a přitáhnout jí někam za vodítko, je opravdu pro psa po zlém - se odrazí na jeho psychice.

Prvořadý úkol pro tebe bude zjistit, co je pro ni odměna a co ji bude motivovat. Všechna zvířata (i lidé) potřebují jako první pocit kontroly prostředí (bezpečí), a pak až je na řadě odměna - láska, pohlazení, dobrota. Proto psa, co se bojí bouřky, neutáhneš na pamlsky - nemá naplněnou základní potřebu bezpečí.

Je to iracionální strach a ten se většinou spíš zhoršuje, než naopak. Jako lidé, co mají fobii z pavouků - pak se jim dělá zle už i jen z obrázku. Podle mě by ale zatím bylo nejlepší, kdyby při bouřce byla v bezpečném místě - pro ni bezpečném - autě, bytě - a hlodala si ty své úplatky. Teprve až když bude reagovat dobře v bytě, zkoušela bych více, jako zaměstnat venku a klidně bych se nebála nechat otevřené auto a sedět někde venku u něj (zase s tou kostí, potřebuje si odvést myšlenky) a když jí bude ouvej, vleze si do auta. Nijak bych to nekomentovala a počkala bych, jestli zase nepřijde zpátky k tobě. Jen je to všechno těžko proveditelné a neaplikovatelné na situaci, kdy vás bouřka někde zastihne.

Zkus se na to dívat z jejího pohledu. Musíš ji v mozku vytvořit novou asociaci:

slyším ošklivé hnusné zvuky - dostanu laskominu. Jak bouřka skončí, hned ji to zase seber. Tomu se taky říká protipodmiňování, dělá se to velice často u koní. Něco, co je nepříjemné, jim vylepšíš nějakou dobrou věcí, aby měli motivaci to vydržet. A oni se časem naučí, že ta ošklivá nepříjemná věc je vlastně fajn, protože tím vydělají. A pak ideálně zjistí, že se nemusí vůbec bát, "zapomenou" na tu svou první původní reakci. Ono s tím chozením venku - třeba s jiným psem v bouřce, nebo zábavou, je trochu problém.

Zvíře ve stresu se NIC neučí. Dokonce ani to, že se není čeho bát, je to, jako by měli vypnutý mozek. Pokud Bea je ve stresu, což ona asi je, můžeš dělat co chceš, a ten strach jí neodnaučíš. Aby vnímala, že se jí nic neděje a zapamatovala si to do příště, nesmí její stres přesáhnout určitou hranici. Dej tomu jen čas a trpělivost.

Ty v bouřce zůstaň klidná. Tvař se, jako že se vůbec nic neděje, oni pejsci cítí naše emoce, musí z tebe čerpat klid, když ho ona sama nemá ani nikam nespěchej, chovej se, jako bys vůbec nic neslyšela. Nijak nepřitvrzuj, Bea potřebuje v tobě mít oporu. Měla bys být pro psa důvěryhodný vůdce, ve kterém bude cítit oporu, a kterého bude chtít následovat, to ano. Ale nemělo by se to zaměňovat s "respektem", a snahou o nadvládu nad psem.

Příklad u Dennyho:

Vzali si ho jako malinkaté hodné štěně z útulku, normální rodina. Jenže on často "zlobil", tak výchovně dostával novinami. Rozhodně si nemyslím, že by byl týraný, ale prostě mu neuměli vysvětlit, co je správně. Mysleli si, že to pochopí z trestů. Jenže on ne každý pes to zkousne a milý Denny skončil tak, že kousal své majitele, a to natolik, že ho nemohli ani nechat naočkovat, sami se ho báli. Dodnes má špatnou reakci na jakoukoliv napřaženou ruku. Ale není to pes zlomený, jen prostě nepobírá horší přístup. My jsme ho během pár dní přesvědčili, že ho trestat nebudeme, a on si od nás nechá líbit úplně všechno, včetně vytahování stehů po kastraci... Je to mazlivý miláček. Ale není to úplně o tom, že oni na něj byli zlí a my ty hodné, jen prostě my ho respektujeme a on respektuje nás...

Renata – myslivec:

Zkus na ní třeba něco jako: Beuško, podívej se: Tamhle sedí hrozně velkej a tlustej holub. Toho bys měla prohnat... a tamhle na tom stromu určitě bude veverka!!! A také se půjdeme podívat do lesa na srnečky. Přece je tam nenecháš jen tak pobíhat bez dohoru! Vždyť se jim bude stýskat a zleniví, protože je žádný pejsek neprožene... To by v tom byl čert, aby se Bea nenechala nachytat.

Loni, když Vervu srazilo auto a měla obě přední pacičky posekané, sešité a zavázané, moc se bála chodit kolem místa, kde se to stalo. Byla jsem ale "jemně" neúprosná, hezky, ale ne podbízivě, jsem na ní mluvila, takovým tím uklidňovacím tónem hlasu, a táhla jí na vodítku kolem toho místa a to při každé procházce. Třeba jakoby náhodou i dvakrát, pokaždé z jiného úhlu. Vím, že si to místo dodnes pamatuje, protože sama do silnice nevběhne, ale už se nebojí. Dala bych si pozor, aby můj hlas nezněl podbízivě nebo naléhavě, ale spíše klidně, monotónně, jakoby se vlastně ani nic nedělo. No a jen tak mimochodem bych možná sem tam utrousila, nebo pohodila piškot, aby se za ním byla trochu nucená se rozběhnout. No, neříkej mi, že by se Bea nedala utáhnout na piškoty? Věřím, že to bude dobré, jen vytrvat. Oni jak jsou citliví, tak mívají lehké sklony k hysterii.

Gita, naše spřízněná duše:

Nepovažuju ještě Bambulku za ztracený případ, pokud se alespoň doma chová za bouřky normálně, není to TA pravá panika, kdy prchají hrůzou a je jim jedno kam ....... Nevím, tady je každá rada drahá, asi bych jí prostě bafla na krátký řemen a vytáhla ji ven chtíc - nechtíc, a šla bych (tedy pokusila bych se) někam, kam normálně někde blízko chodíte - já u nás asi do knihovny, nebo prostě do cukrárny, nebo tak..... prostě krátkou trasu a netrpět jí žádný cirkus. A pokud loveckého psa v lese nezlákají ani srnky, ani kámošky - ale zase na druhou stranu panicky nezdrhá hlava - nehlava, tak si myslím, že to není TA pravá hysterie, ale prostě tvrdá irská palice a její umanutost.

Stejně si myslím, že když se prostě na ty její strachy venku nebudeš moc upínat a vždycky když zahřmí, nebo prostě zaburácí jí jen normálně vezmeš na vodítko a nakrátko jí potáhneš jako když se nic neděje, tak si za nějaký čas zvykne. To, že leží někde v křoví zalezlá - je sice blbé, ale opravdu to není TA panika, kdy prchají hlava nehlava a smyslu zbavení .... o tom bych mohla z vlastní zkušenosti něco vyprávět.

Bouřky si na den-dva daly přestávku a tak brouček moji trpělivost zkouší zase jinak. Po neustálém odvolávání od stop Connie a Jess, které už vartovaly na trase, psychicky nevydržela a pláchla. Přes můj zákaz. Počítala jsem tak do 80, než jsem byla bez vzteku schopná zapískat. Má štěstí, že se nakonec přikolíbala k noze. Rozesmátá… Koukej, já jsem si našla holky... 

12.6.

Dneska mi přišla vhod bouřka - byly jsme na drezurních závodech. Takže aspoň viděla, že lidi, psi, koně jsou v pohodě. Netrojčila. Jen se klepala jak drahý psík a nahlas drkotala zuby, opravdu fest. Bylo to srandovní. Moc mě potěšila tím "tichým" strachem, ležela pod lavičkou a drkotala. Chodili kolem ní a ptali se: To jí je zima???  Bylo mi jí líto, ale musely jsme si to užít, ať vidí, že to přežije. Když hodně pršelo a bouřilo blízko, jen jsme se s ostatními schovaly do boudy, seděla v koutku a naříkala si, proč raději nezůstala doma. Šla se mnou ochotně v lijáku a doznívajících hromech do auta.

Další den venčení …. V lese si chvíli pohrála s Connie, ale pak čapla klacík a mazala pryč. Bylo jasné, že se blíží nepřítel. Bouřka... cítila ji skoro 2 hodiny dopředu. Takže ...... dnes jsme zaháněly strach z bouřky motivací … dost draze... hovězími kostkami na guláš a krůtím stehnem. Zahnali jsme.... úspěšně...... párkrát se zatřásla, ale jinak je v naprosté pohodě. S plným pupkem spokojeně chrundá. Na moje nové metody zareagoval Pepa, majitel Dustina: Cha cháá. Tak to se modli, aby už bouřky ustaly. Jinak budeš zpátky na začátku hubnutí! V každém případě je Bea nekonečně vynalézavá, jak se dostat ke žrádlu.

15.6.

Jde to s námi, lesními žínkami, z kopce. Debatíme, Bea s Jess výjimečně pár sekund před námi po cestě, vybíraly si oddechový čas.... ze svahu se k nám žene zvíře.... říkáme si: Jééé běží sem maďarský ohař, to je ale macek. Holky budou mít kamaráda na blbnutí.... z ohaře se vyloupl srnec…. a holkám přímo pod nos.... byl od nás na 5 metrů.... a pak už jsme slyšely jen táhlé vzdalující se vyštěkávání ...

Meteoradar opět s přesností 45min hlásil přicházející bouřku - najednou šla spořádaně po cestě, holky nechala pláchnout, snažila se sejít každou nejbližší cestou do bezpečí a když jí to neprošlo, brala do tlamy klacíky. Výjimku udělala, když slyšela Jess vyštěkávat, pustila klacek a natěšená jí chtěla běžet na pomoc. Pozdě, už byla na vodítku.... jinak v pohodičce..... jen se jí nezdálo, že dneska už nemá v misce ty hovězí kostky na guláš, ale suché krůtí.... To se mnohem hůř zahání strach z bouřky, že?

16.6.

nasadila jsem feromonový obojek proti strachu... vyrazily jsme... v dáli zahřmělo... asi v Německu... nebo ve Francii. nebo snad na Islandu.. ..... vytáhla jsem ji lstí z křoví u zastávky (po notné dávce mé trpělivosti) a nalákala na holuby. Necelou hodinu místo lesa a kámošek jsme šmejdily po sídlišti a sháněly ty slibované holuby. Nikde. Jeden jediný..... Brzy si obojek omotám kolem krku, vypiju Bachovky, abych nevnímala, co zrzeček předvádí:-) Jestli cítila krupobití v Plzni a Příbrami, tak to mě z ní nejspíš šlehne, protože tady se nic podobného neodehrálo.

17.6.

No my máme vystaráno! Bee lítá práce až pod frňák.... na balkoně nad námi se usadili holubi a provokativně na ni dolů koukají.... takže to vypadá, že bude mít i noční... zatím si ani na minutu nelehla..... a vytrvale je zvedá, což znamená šílený pištivý jekot...... stojí na balkoně a číhá..... spí holubi v noci?

20.6.

Nasadili jsme k boji se strachem Bachovy esence na míru a tzv. „krizovky“ – první den 4 kapky 4x po hodině.