Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dubnové střípky 2016

8. 6. 2016

1.4.

Kombinace letního času, čili delší dobu světlo, a vášeň pro holuby... to mi byl čert dlužen. Bea po příchodu z lesa usoudila, že je věčná škoda lehnout a chrundat. Pod záminkou prdíků mě znovu vylákala ven, že musí nutně na záchod. Místo toho prohrabala po celém svahu myšky a narazila na hrdličky. Ty se nechtěly hýbat a tak ji rozpálily doběla. Řvala na ně tak, že musela být slyšet po celém sídlišti. Velmi spokojená se svou prací po další hodině venku odkráčela odpočívat - ovšem na balkon, hlídat. Nikoliv LEŽET, natož SPÁT. Fyzička je hrozná věc.

Druhý den po návratu z výletu jsem konečně mohla říci: kdyby se někdo ptal, tak Bambulík SPÍ. Po dlouhé době byla totálně odrovnaná. Trénink na šumavské krpály. Čekali jsme náročnost, ale to, co nás čekalo, to ne....... 7 hodin v terénu, po stopách historie, hrady Himlštějn a Hauenštejn, a také nejsevernější místo Evropy, kde se daří vzácné užovce stromové. Přírodní park Stráž nad Ohří je zrádný. Stoupání a klesání - nahoru, dolů. Když tohle pominu, tak další šíleností byla kvanta zvěře. To nebyly stopy po kopýtkách, to byly přímo dálnice! Tam musí být černé zvěře. Všude je mokro, takže nekonečné stopy po divočácích. Beušák šílel, tuhle viděl stádo srn, tamhle se přehnalo stádo jelenů a laní, tu jukla liška. Před ní vyhopkal zajíc. Ani foťák jsem nestačila přichystat. Jsem velmi ráda za kšíry a za 10m vodítko. Moc se to dnes hodilo, protože v té divočině mimo značené cesty byla v honitbě tu a tam slyšet střelba.

6.4.

Zrz holky vyplašily v našem drahovickém lese mladou lišku. Tu jsme v našem revíru viděly poprvé. To se mi v hlavě zase zrodil nápad: Uděláme dneska fotky zrzek v jarní zeleni..... tak adrenalinové venčení už tu dlouho nebylo. V klidu jsme se mohly fotit jen my s Irčou a Věrkou.... na zrzejše jde jaro… a silně... k dispozici nám tedy moc nebyly .

7.4.

Ou... začíná adrenalin.. dneska se promenádovali divočáci ve 4 odpoledne přímo na široké turistické cestě.. kudy chodíme denně... Bea odmítala jít. Sice zmizeli do houští, ale psa před námi hnali, jeho panička se schovávala za stromy. Jestli ti hajzli ví, že se u nás nesmí střílet nebo co? Nebojí se už ničeho.

9.4.

4 pohodově strávené hodiny túrou kolem Bílé vody u Chodova. Koupák fajn, labutě bubáci, ale rekultivace přírody na výsypce je úžasná. Všude roste nový porost a všechno na dosah, kam oko pohlédne, tam je krásný výhled. Zase něco jiného, než les. Bea si pohonila straky, zajíc naštěstí žádný, od srny šla odvolat a divočák asi taky byl, občas šla poslušně u nohy. No a nejvíc ji štval kůň. To mě hlídala, abych ho moc neobdivovala a nefotila. Usnula z těch zážitků tak tvrdě, že se počůrala. A jak se chudinka lekla! Šla si hned stěžovat, že je mokrá.

Zase jsme se díky výletu mimo dosah varského lesa vyhnuly smradlavému průšvihu, jak čtu z Ireny zprávy: „My jsme s Věrkou došly ke studánce, tam utekla Jess. Vrátila se zase celá od hoven. Od hlavy až po ocas. Věrka jí pohladila se slovy: Ty jsi celá mokrá. Tak měla hovno na celý ruce. Utřela sebe, utřela Jess, jak to šlo, a s klackem v ruce, aby se k nám Jess nepřibližovala, jsme šly domů. Když jsme někoho potkaly, tak hulákala: Nehladit, je od hoven.. A taky mě teď napadlo, že Bea, kdyby byla s námi v lese, tak by to sežrala a Jess by byla čistá.“

13.4.

Bea je nadupaná jarem, ale už pozoruji trochu posun (ovšem tak po 2 pracovních velmi neodkladných štacích). Jde po cestě, jukne na mě, jukne na svah, zase na mě, zas na svah. Dokud jí neřeknu volno, nezdrhne/nou, což mě upřímně těší. Na můj povel samozřejmě hned ochotně slyší i další zrz kámošky. Docela klídek proti historce, kterou sdělovala Lucka - v božídarských rašeliništích jí Falco zmizel. Vlál neslyšíc kolem v okruhu několika set metrů a samozřejmě volání/píšťalku neslyšel. Takže ho naháněla a brodila se v rašelině, mokrá a zabahněná úplně všude.

Konečně jsem Beušáka objednala u kadeřnice. Ta se vyděsila: Jééééj, Bea asi po zimě vypadá jak zarostlej orangutan, co? To abych si vyčlenila aspoň 2 hodiny! Chááááá, ta bude koukat, až ji uvidí. Chci upravit uši, hlavu a její rákosníčkové vlasy, krk a srovnat vlásky na nohou. Jinak se snažíme doma, je to znát. Má dobrou lesklou srst.

16.4.

Smolnická výsypka - našli jsme ideální výcvikový trenažer na setra. Nízký porost vyrovnaný v řádcích, všude je dohledno. Bea pracovala jak divá. A to jí k nastartování stačili 2 pidi ptáčci, co poletovali nad dunami. Smlouvala v Nové Roli u baráku s chovnými holuby - nechtěla pochopit, že je nemá zvedat do výšky.

17.4.

Dneska jsme zas postoupily ve výcviku o milimetr dál - trénink klidu před zvěří. U obory. Tak se nám nesmějte. Hned u první obory zprvu rejdila s nosem, ale uklidnila jsem ji, že laně a srny v pohoooooo. Tak je vystavila - sedla si, našponovala se a ukazovala, kde jsou. To samé na lávce s daňky. Žádné bláznění. Jen na ně upozorňovala. Pak vzala čáru do lesa, ale stačilo jedno FUJ a otočka zpět. Nejhorší situace? U obory s prasaty. Mají tam asi 12 mrňousů a zrovna si hráli u plotu. Bachyně v pohodě, ale asi 2ročák viděl Beu rozběhl se k plotu proti ní (je tam elektrika, tak zas rychle vycouval). Utekla pryč podél cesty, ale nakonec se vrátila. Škoda, že lilo, neměla jsem foťák, to by byly úlovky.

20.4.  

Beušák je skoro týden bez zrz kámošek a to se rovná = téměř andílek. Pošlu ji do svahu na stopu a ona se po 10m vrátí ke mně. To je potěšeníčko…. Začíná v lese vystavovat cokoliv - srnu, cyklisty, psy, hůlkaře. Tm, že zkoprní a dřepne si, počká, až si přisednu a koukáme na ten objekt spolu. A u toho ji musím strašně moooooc chválit. A jak tak chválím, tak se nadouvá jak holub hřivňák a vypadá, že vzlétne. Bea je fakt originál. Chtěla jsem si užít bezva slunečný den při focení koní u nás v Hipocentru. Jenže mrňousek ten výlet pojal ve stylu: chce fotit koně, tak tu schválně lítám a plaším je, takže tůdle... stejně bude nakonec fotit mě. Setr a naschválníček.

21.4. 

Prima veselé rodinné odpoledne na zahradě. Bea je otřesena brutálním napadením krvelačné slepice. Klofla ji do čenichu. Když se trochu oklepala, vylekala ji žabička v rybníčku. Asi se brzy vyprdne na roli loveckého psa. Klid před zvěří málem způsobil, že šlápla na kačenku a kačera, které vyplašila v rákosí. Oba pelášili z hnízdiště do vody... čekala jsem, že po nich půjde.. kdepak, seděla jak socha a koukala.

23.4.  

Krásný divoký přírodní park Leopoldovy Hamry za Krajkovou. Mokřady, rašeliniště, chráněná místa výskytu arniky a vzácného ďáblíka bahenního. Nikde ani živáčka, jen spousta zvěře. Divočáci před námi naštěstí zdrhali, takže relativně pohodovka. Na poli jsme zkoušeli setří zaměstnání, ale jak čmuchala, začala pšíkat. Alergička celá po paničce. Tak jsme toho nechali.

Bea prskala z dalšího důvodu - v jednom úseku se vlevo páslo stádo krav (těch se fest bojí) a vpravo běželi koně (těch se taky bojí), takže nevěděla, jak to vyřešit. Jasně, že to vyřešila po svém - skákala do náruče…

A zase tu mám jedno vyprávění Ireny na téma Příklady táhnou: Connie dnes zabodovala. Než jsme došly z lesa k autu, tak zmizla. Vrátila se s hubou od hovna. Tak dostala vynadáno. Věrka konstatovala, že je to divný…  že se i tohle učí jedna od druhý. Doma nežrala, asi jí to stačilo. Teď s ní nemluvím já. Tohle udělala prvně. Šla spát na místo. Vzala na vědomí, že s ní nemluvím. Až tak, že ani neloudila moji večeři. To tu taky ještě nebylo. Tak si tu sedím a přemýšlím, pro kom ten pes je. Že dělá takové blbiny. Asi fakt po mně. Teď jsem si třeba vzpomněla, když jsem četla něco o Židlochovicích, že jsem se tam jako malá holka taky předvedla . Tak pro pobavení: bydleli jsme v Bučovicích a já šla do kasáren, asi za tátou. Nějak jsem se asi nudila, to uż nevím, ale byl tam nějaký bazèn a já řekla, že mi tam spadnul brácha. Byly mu dva . To byl fofr, jak hledali. Nenašli ho a bazén vypustili. Asi jsem byla vtipálek…. Jako pětiletá jsem v Židlochovicích vypadla z vojenských Tudora, za jízdy v zatáčce. Byla jsem pak asi týden v nemocnici. Nějak mě pozorovali….

24.4. jsme prožili další úžasný a veselý irský mejdan s podtitulkem: Na sv. Jiří, vylézají nejen hadi a štíři…. Také setři… Hady ani štíry jsme nevyšťourali. Zůstali v té zimě zalezlí. Všude kolem nás sněžilo, ale my si užili slunečních paprsků. Bea přitvrzuje se žárlením: jak jsem se jí nevěnovala, zdrhla (což bylo prakticky celou trasu, opravdu si mě vychutnala) a taky nedopustila, aby se se mnou pošmuchlala dvě štěňátka Annie a Maya. Nekompromisně je odrafala pryč. Parta ukázkově pohodových psíků, žádné šarvátky, jen zábava a hry: 12 irčanů (Malvin, Maya, Annie, Molly, Caspar, Háňa, Beauty, Falco, Mandy, Argo, Connie, Jessie), gordon setřice Ashley a dvě borderky Ajka a Sherly.

26.4. 

Tak jsem se opět stala tetou. Hned po oznámení radostné události Bea vyhodnotila nebezpečí a šíleně, ale moc žárlí. Pořád se mazlí, nepustí mě na krok. Musím ji uklidňovat, že Markétka není naše. Kdo by to řekl, že vycítila, že se něco děje. Něco, z čeho máme radost. Vydedukovala to z telefonátů a rozhovorů s rodinou. To malou ještě ani neviděla! Chová se úplně jinak, než normálně.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA