Jdi na obsah Jdi na menu
 


Únorové střípky 2016

7. 3. 2016

Na zrzku asi přichází jaro. Na společných procházkách se začíná před ostatními předvádět, jak lesu šéfuje. Tak nějak hluchne. Neslyší píšťalku, chuďátko. Prostě si dělá prču. Lítá jako povětroň a směje se pod fousy.

Sociální sítě jsou zdrojem mnoha informací. Někdy spíše z kategorie „zvýšení tlaku a naštvání.“ Světem internetu začíná poletovat nezvykle hodně inzerátů s nabídkami věnování nebo prodání setra. Velmi vážné zdravotní důvody majitele lze omluvit a pochopit, ale když někdo uvede důvod: nedostatek času, pes je moc temperamentní, stěhování, nová práce, tak to je zbabělé gesto. Jak vidno, opravdových setrařů je pořád málo. Irčani doplácejí na svou krásu a jedinečnost. Na lidi setrů znalé a zkušené jsou takové zprávy jako rudý hadr na býka. K tomuto smutnému tématu a k jednomu z mnoha inzerátů se vyjádřila i naše kamarádka Gita:

„Pořád a pořád se pozastavuji nad lidskou hloupostí - nebo snad "naivitou". Paní současné "majitelce" snad jen, že postupuje z extrému do extrému - psík z bytu, šestiměsíční mimino a hledá pro něj nejlépe myslivce a dům se zahradou...... zahrada a dům a myslivec - a následně nejlépe kotec, kde nebude ničit už nic.... maximálně okusovat pletivo...... Přece TO není to nejdůležitější, já mám setry už třicet let, bydlím v městském činžáku, nemám ani mizerný dvorek, chodím normálně do práce a normálně žiju, tím myslím běžnou kulturu, kamarády záliby a koníčky. Navíc jsem sama a opravdu si nemyslím, že by 1) u mě psi strádali, 2) že by byli týráni, 3) že by moje domácnost připomínala byt bezdomovce. Mít jakékoli zvíře je odpovědnost a zvlášť setra, veselého, citlivého tvora s úžasnou inteligencí, empatického a i když to tak mnohdy nevypadá - s empatií ke všem ...... Když jsem jednou vyjednávala s potencionálním budoucím majitelem mého štěňátka a přiznám se, příliš jsem mu nedůvěřovala, že se o mého drobka dokáže postarat, tak v zoufalství jsem pronesla: "A budete ho mít rádi?" Odpověděl: " To víte, že jo...." A to bylo pro mě rozhodující. Dneska i když v životě před tím žádného psa, natož ira, neměli, mají už za sebou devět let společné cesty a krásné cesty životem.... psík, který i když nebyl na výstavě, nemá lovecký výcvik, MÁ milující rodinu - a to je hlavní. Všichni nemůžou a nebudou šampiony práce, krásy a bůhví čeho. Tak i oni majitelé by ho nedali ani za milion...... a začátky, ty byly krušné...... Prostě - když mám RÁD - tak to znamená - ukrojit si i kousek sebe, svého pohodlí, ale hlavně svého SRDCE a pak jde všechno...... Já opravdu nechápu - pořídí štěně a pak se ho chtějí zbavit.... Nechápu. Nadzvedlo a rozpálilo mě to do nepříčetnosti. Já teda na Fcb sice chodím, ale nevyjadřuju se příliš, až když už míra mé trpělivosti přeteče. Já mám vždycky chuť řvát : " VŽDYŤ  JE TO ŽIVÝ TVOR  !!!!!! Každý by měl povinně přečíst Knihu džunglí a Malého prince ........ i když mnohým by nedalo nic ani to...... Člověk by měl být zodpovědný za své činy a neměl by se stydět sám za sebe.... Lidi se uměj bránit, ale zvíře ?..... Vždyť je to můj bráška v kožíšku........a v mnohém lepší než já.... tak PROČ?

7.2. získal na Mezinárodní výstavě DUO-CACIB Brno 2016 Bey tatínek Atyla 2.místo mezi veterány za Polákem Luxatori  z CHS Johnny-Cake. Výstava dopadla dobře pro jeho dcerku Ruby - získala prvního CAJCíka. Zatím, co se naše příbuzenstvo potilo ve výstavním kruhu, my jsme si užívali zrzavo/černé prochajdy v lese s psími kamarády.

Bea nabírá významně na fyzičce. To znamená, že je daleko obtížněji unavitelná. Takže doma mi nezbývá nic jiného, než ji udolat psychicky. Musím jí zaměstnávat hlavičku. Známé hry zvládá levou zadní, tak vymýšlím nové nevyzkoušené. K tomu se nám hodí všechno, co najdeme. Třeba ruličky od toaleťáku využíváme hojně na hlavolamy. Když na fotce viděla panička Connie Beu, jak z ruliček vyndává dobrůtky, podotkla: „Bea je přemýšlivý pes. To by Connii bavilo, kdyby to lítalo. Třeba až na strop. Jinak ne. Jsou stejné, ale přesto každá jiná.“

14.2. Všude blázní s Valentýnkem. My ho sice neslavíme, protože minimálně do Bey jsme zamilovaní celý rok, ale krásně se nám hodil termín k uspořádání dalšího zrz lesního srazu. Uvítali jsme do smečky nového kamaráda Ouddyho, který přijel se svými skvělými páníčky až z Hradce Králové. Svou premiéru si odbyli také Kubíček s Matýskem, kteří trasu absolvovali v kočárku. Vypadá to, že si novou generaci setrofilů vychováme hned od plenek. Zase se potvrdilo, jak bezvadná parta kolem irčanů je. Nebyl sníh, ani slunce, naopak všude rozbité cesty od těžby dřeva, bláto a špína, a přesto se nás sešlo 10 zrzků a kamarádka borderka. Palec nahoru pro všechny mimovarské, kterým se chtělo dorazit, aby se během tří hodin umazali od hlavy až k patám: Hradec Králové (Ouddy), Ústecko (Malvin), Praha (Kimi, Rita), Plzeň (Argo). Domácí pan ředitel zeměkoule Falco rozpohyboval ostatní kluky a v tom babinci se občas pěkně předváděli. Veselá procházka byla tentokrát okořeněna bojovou hrou „Hledejete ústečáky Nováky“, kteří sešli jinou cestou a my je naháněli. Všechno dobře dopadlo a na parkovišti jsme se před odjezdem sešli v kompletní sestavě irčanů i páníčků.

Od týdenní dovolené jsem si slibovala, že jednak unavím Beu venku natolik, že bude ráda, když padne do pelechu a nebude vytrvale žebrat něco k jídlu. A taky že potrápíme ty její nadbytečné špíčky. Ani jedno se nepodařilo. Počasí většinou přálo dlouhým vycházkám. A tak jsme vyrážely do těch vzdálenějších koutů po lesích kolem Varů. S nadšením se chytala každé blbiny, co jsem cestou vymyslela. Vylez, podlez, přeskoč, seskoč. Jen slovo chyť ode mě neslyšela. Pokud by si nějaký odvážlivec myslel, že po více než 3 hodinách ostrého výšlapu do krpálů odpadne... tak ne.... Přijdeme z túry a chce si hrát.... se vším, co najde... rulička od toaleťáků, PET lahev, užužlaný míček.

Zase si vzpomněla na svůj nešvar. Jaký? Kvíz pro znalce: 2x mi pláchla za srnkami a 1x za lidským ho***em. Od čeho NEŠLA v žádném případě odvolat? Ví, že tohle nesmí. Ví, a přesto je to silnější než zákazy, příkazy a mé naštvání a ignorace. Rychle si tu ohavnost nahází jako pelikán do vaku a plazí se ke mně po břiše, jak bych jí měla právě utrhnout hlavu. Na několik hodin jsem ji vzala na trenažér pro lovečáky. U obory s ochočenými divočáky ztropila scénu, že tudy nejde, jsou nebezpeční. Hnala mě pryč, skákala mi do náruče a naříkala. Když jsme se blížily k oboře s dančím, to už dělala chytrou. Nasávala a nervy se jí škubaly po celém těle. Má velkou pochvalu, protože ani jednou neodskočila (a tím neprokoukla tu lest, že jsou za plotem). Úplně nejtěžší z našich dlouhých túr bylo projít asi 200m v centru města v místech, kde se drží holubi. Z mé socializované vychované Bey se rázem stal pošuk. Začala vibrovat, narovnala ušiska, ztuhla a začala pracovat. Nevěděla, za kterým dřív a já se modlila, aby flexina vydržela. Docela slušné divadlo předváděla, hodně si nás fotili. Ale podařilo se - zvedla všechny a donutila opeřené drzouny migrovat za řeku. Při zpáteční cestě se zase plížila (nenápadná, že). Holubi pochopili a preventivně odkráčeli pryč. Po týdnu našeho turistického zápřahu konstatuji, že je čím dál těžší ji utahat tak, aby padla do pelechu. Fyzičku má jak hrom. Já po tom pelechu silně pošilhávám. Jediný výsledek mého snažení o zhubnutí je, že po těch toulkách má ještě větší hlad a tím pádem víc prudí.

Vizuálně jsme ale ufoukly pár deko (doufám). A podle domáckého měření má Bea kohoutkovou výšku 61cm.

Dokud jsem se po více než týdnu opět nepotkala v lese s našimi zrzavými kamarádkami, dost dobře jsem nebyla schopná pochopit sdělení od Ireny: „Já začínám mít pocit, že se Connie mění na Otesánka. Je děsně nenažraná. Žebrá a fňuká. Když jí nic nedám, tak štěká. Packou si vynucuje pozornost. Zrovna před chvílí se nacpala, žebrala naší večeři a mlsky. Ulehla na gauč a chrní. Probere jí jen zašustění papíru. Okamžitě je ve střehu, jestli náhodou něco dobrého nejíme.“ Když jsem Connie a Jess viděla, nemohla jsem se nabažit toho uklidňujícího pohledu. Obě původně rachitické kostnaté bytosti za tu dobu ztloustly a Bea zhubla. Takže vypadají všechny skoro stejně. Už neslýchám dotazy kolemjdoucích „Tahle fenka je jejich maminka, že…“

Čekám, kdy dostaneme od městského úřadu medaili za likvidaci. Město u nás neúspěšně odchytává přemnožené drzé holuby. Ovšem marně. Rusáci je totiž vykrmují ve velkém. Jsou už tak oprsklí, že neuhnou ani před autem (docela často končí rozmáznutí na silnici). Před lidskou nohou už vůbec neudělají krok stranou. Ale od doby, co je s naprostým nasazením vystavuje Bea a následně zvedne jejich líné zadky do vzduchu, holubů ubývá v místech, kudy procházíme. Teď už to vypadá tak, že jak ti šmejdi, co se pasou na čočce poházené po sídlišti, vidí plížícího se zrzka s odhodláním, kopnou do vrtule a letí jinam.

24.2. Bea si z návštěvy v rodinné mini zoo odnesla silný zážitek. Nejdřív na mě dělala dlouhý nos, že je na návštěvě a že tam platí: NÁŠ HOST-NÁŠ PÁN a tudíž do té postele s Eimynou vlezou. Začala zkoumat zvířátka v pokojích neteří. Nad andulkou kroutila hlavou, jak to, že si popískává lidským tónem. Ochočená agama se jí usadila na zádech a odmítala slézt. Bea strachy ani nedýchala. Škoda, že místo srn a zajíců po lesích a loukách nepobíhají agamy, byla by nejposlušnějším psem široko daleko. S králíčkem v kleci se skamarádila. Nejvíc ji zajímalo, co má králíček dobrého v misce, jestli by se s ní nerozdělil o večeři.

26.2. Mé nadšení z představy, že Bea po 12denní zvětšené porci pohybu při stejné porci denní dávky ZHUBLA, se rozplynuly. Vizuálně zhubla, to je bez debat. Ovšem dnes vlezla na váhu: z 31,55kg nabrala na 31,85kg. Dřív, než jsem omdlela beznadějností, mě dvě paní veterinářky nezávisle na sobě ujistily, že se mám probrat a nehrotit to. Tuk se totiž nespálil, ale přeměnil na svalovinu, což je vidět prostým okem. Máme už jen udržovat váhu, níž to asi nesundáme bez drastického týrání hlady, což odmítám. Zase měla naplněnou levou anální žlázku.

27. 2. Po dnešku můžeme začít s poslušností nanovo. Absolvovali jsme jednu z nejšílenějších túr v divočině kolem Kostelní Břízy. Srnčí, vysoká, veverky, všechno kolem nás skákalo. Jsem ráda, že vždycky, když jsem vytušila masakr, šla Bea v poslední možné vteřině na špagát. V jednu chvíli (když před ní trénoval plochou dráhu zajíc) jsem ji vedla dokonce na 2 vodítkách najednou, jedno už praskalo. Docela slušně zatemněno měla..... Takže jsem docela ráda, že v tom problému nejsem sama. O čemž mě ujistila Irča: „Connie asi půjde na špagát hodně brzy. Neví, co je ke mně, k noze. Kdyż jsme potkaly Jess, tak neslyšela ani volání, ani píšťalku, nic. Ani nepřibrzdila. Bude mít holka asi vojnu. Jinak to nevidím.“

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA