Střípky březen 2019
Únor že byl ve znamení slunce? Kdepak - u nás převážně ve znamení holubů.
Martina po přečtení Střípků z února hlásí: Daník mě slyšel se smát a zase uhádl, co čtu.
Mám radost, že to moje sbírání zážitků na psaní Bey deníčku k něčemu je. Že potěší i další. Že se baví taky někdo jiný, než já - blázen do setrů zamilovaný.
1.3.
Dnes jsem si užila krásnou prochajdu. Po lese, ne na kolonádě. Protože Jessina se včera ztratila a bála se, že už paničku nikdy neuvidí, dneska Beu nikam neodtáhla. Šly s námi obě po cestičce celou trasu. Úžasný relax!
Martina: My dnes s Dájinkou zakončili pracovní prázdninový týden super 15 km vycházkou. Nejdřív jsem chtěla zajet na toho našeho bližšího Čůráčka (poznm.: dala jsem jim tip na výlet za vodou na Rakovnicku) a poslat ti pár fotek, ale nakonec jsme proběhli několika menšími čůráčky kolem Plzně. Ale jsem hrozně ráda, že nás to neodradilo a celou trasu jsme zvládli podle plánu! Trochu mi to připomínalo pohádku O pejskovi a kočičce. Jak myli podlahu a pak se sušili, jak se suší prádlo, a střídavě se běhali schovat před deštěm a zase na sluníčku usychali. Mně jen trochu chyběl ten suchý konec, protože abychom se vyhnuli silnici s vodítkem, obětovala jsem suchoučko a teplíčko v botách a přešla lán s mokrým obilíčkem. Ale co bych pro mazánka neobětovala, že?? Tak mojí pohádku musel šťastně zakončit až doma horký grog a troje ponožky.
Život s workoholikem není vůbec lehký. Když se mi Beu podaří dostat do lesa, otráveně se za mnou táhne a smlouvá o každý metr. Popadne antistresový klacek a peláší rychle z lesa. Nejbližší cestou na sídliště, kde se z unuděnce stane vášnivý pracant. Zvedá každého drzého holuba a hrdličku. Pěkně jednoho ptáčka po druhém. Obchází paneláky, sleduje okna bytů, koruny stromů i pouliční lampy. Tam všude jsou. Takhle poblázněná je ale i po několikahodinovém vandru. Po návratu z výletu pospíchá od garáže mezi paneláky a číhá na darmožrouty.
Páníčkův večerní postřeh z rohu zahrady, kde si Bea ráda hraje na „Kelišovou“: Pravidelně tudy chodí mladík s nějakým ohařem. On čumí do mobilu, pes se vleče za ním. Na psa se ani jednou nepodívá. Dojdou k rybníčku, tam se otočí a jdou ulicí zase zpátky. Pes to vymyslel – podleze plot u jedné ze zahrad, tam počká, až mladík půjde zpátky, nenápadně se zas k němu přidá a kráčí domů. Ten kluk vůbec neví, že s ním kus cesty pes vůbec nejde!
11.3.
Blíží se nám tradiční irský mejdan na počest oslavy svátku sv. Patrika, patrona Irska. Tak ladíme formu. Co nás jako první zajímá? Jaké asi bude letos počasí. Protože přijede Hradec a Plzeň. Zatím tahle kombinace vždycky bývala zárukou šíleného počasí. A tak se opatrně ptám: Nebalí už Hradec a Plzeň kufry? Že nám tu celé odpoledne sněží. Jestli nemám z těch buřtů, co máme v plánu si cestou opéct, rovnou udělat utopence.
Klára: Když nad tím tak přemýšlím, už jsme na Patrika dovezli déšť - a rychle ve Varech kupovali pláštěnky, druhý rok jsme kupovali čepice, protože napadl sníh, takže letos to vidím na sluníčko.
Že by si Hradec z Varů jako další doplněk tentokrát odvezl plavky?
Pepu, který se těší, že Dustin v kruhu irských přátel oslaví 7. narozeniny, jsem trochu poškádlila s dotazem, zda bude slavit zase skokem ze skály, jako loni. Žbrblal, že letos měl slíbenou trasu po rovině.
Také je velká škoda, že Jess hárá a nepůjde. To bychom určitě viděli, jak pro ni Věrka ve spoďárech plave, aby ji odtáhla od kačen na břeh. Ach jo, to přijdeme o srandu. Další sranda bude, až žrací komando sežere buřty nad ohněm.
Klára: Nad ohněm? Já se obávám, abych je vůbec nad ten oheň donesla.
13.3.
Já: Pojď, projdeme si lesík a pak musíme na poštu poslat firemní dopisy.
Bea: Pošta je snad i dole u řeky, ne???
Ano, holubi dneska zase byli. Byl i rozhovor v angličtině. Španělské turisty totiž hrozně zajímalo, co to Bea dělá - zrovna číhala přikrčená pod zábradlím a číhala na provokující darmošlapy.
14.3.
Blíží se mi odpolední šichta - a tak přes páníčka na dálku vzkazuji umanutému skrčkovi, ať počítá s tím, že na kolonádu dnes nejdeme. Odpověď mě moc neuklidnila: Je nakrkaná kvůli dešti – holoubci jsou prý to jediné, co jí může zvednout náladu, mi tu stále opakuje.
Bea: Ty chceš do lesa?
Já: Jo chci, vidět Jessie a Věrku.
Bea: Jak myslíš...
Povedlo se. Jenže pak to pokračovalo: Ty jsi měla les, já chci holuby. Jde se ještě na sídliště!
Další půlhodina mezi paneláky! Ti hajzli už asi na ni čekají - odněkud přilítli a sedli si na strom nad námi. Několik dalších jich ještě rozpohybovala u paneláku. Pozoroval nás starý myslivec, který zrovna venčil svého hluchého starého kokra. Rozplýval se, jak vystavuje a jak hlásí. Že to už se jen tak nevidí. Strašně ji chválil… a já byla zostuzena. Pracovala o to víc. Mám strach, že po dnešku nebude do lesa chtít už vůbec.
Martina: Snad madam udělá v neděli výjimku a půjde s námi aspoň na chvíli ke Kolováku, když už se za ní potáhneme takovej kus cesty!
16.3.
Nechala jsem ji beze slova přejít i druhou odbočku k lesu. Vyvalila nevěřícně oči, zvedla ocas, zrychlila a táhla k přechodu. Ani se neohlídla, abych si to náhodou nerozmyslela. Jůůů, mamka mi dovolila holuby! V serpentinách nad Thermalem si uvědomila, že u pošty na nábřeží už nebude mít šanci kajdit. Hupla za keř, hodila bobka (jinak udělá nejmíň 30 otoček, než si vybere místo) a spěchala na stanoviště. I v dešti jich tam bylo nepočítaně. Stejně tak na Čerťáku, kolem Lidlu, u Ostrovského mostu a nově naproti dolní drahovické poště, kde ty darmožrouty začal nějaký hlupák krmit pečivem. Došly jsme domů s nudlí u nosu. Já promáčená, ona měla mokrou jen hlavu a nohy, jinak byla díky pláštěnce suchá. Samozřejmě chtěla po večeři spoustu her. Jenže už všechno tak ovládá, že za chvilku je s hlavolamem hotová. Tak vymyslíme něco náročnějšího - pracovního - loveckého. Poslala jsem ji po bytě hledat a donést lišku. Několikrát dopadla donáška dobře. Jenže pak ji napadlo něco výhodnějšího: aport bude nosit na vícekrát. Cestou ho upustí, dojde si pro odměnu, vrátí se pro lišku, zas ji po pár krocích odhodí a dojde si pro odměnu. Tak to jsem musela hned zatrhnout, to by díky odměnám byla úplně jak bečka.
Taky má neomylně spočítané mističky piva - dala jsem jí jen dvě, a víc zředěné vodou s B-komplexem. Chvíli mi dala šanci, ale pak si stoupla proti mně a štěkala a důrazně fixírovala sklenici piva. No jo, tu třetí mističku jsem jí tedy dala. Zlatý víkend! Dva dny neuvidím holuby a nestihneme (doufám) hrát ani hry.
Zrzavý irský Patrik po česku
Sobota 16.3.
Krásno – Dlouhá stoka
Bea, Brita a Ouddy ladili formu na mejdan výletem na jednu z nejkrásnějších rozhleden v Čechách. Trasa kolem Dlouhé stoky se ukázala být skvělou variantou. Hlavně vodomil Ouddy se z ní nechtěl hnout. Ono to bylo jedno, protože stejně pršelo a navíc mimo důmyslné vodní dílo 500 let staré jsme se čvachtali v bahně. Bea se předváděla. Hned kousek za parkovištěm. Slyším: Teď jsi prošvihla krásný ladný skok přes stoku! Kdo skákal? Bea. Jé hele, ona prchá pryč. A už jsme jen z dálky slyšeli její kňafákování. Jak má setří kamarády, rázem se z poslušného psa stane nevycválaný hajzlík, který machruje: Však já vám ukážu, co umím! Cestou jsme se stavěli ještě za kulturou – projít si středověký Loket. Bea okamžitě pookřála, protože dobře ví, že na náměstí vždycky najde holuby. V tom nečase nebyli, asi že je to minimum turistů, co se tam mihlo, nekrmilo. Zato byli přímo u brány pod hradem. Když se opeřenci zvedli k ústupu a letěli zpátky na náměstí, nechybělo moc, abych díky Bee neletěla obloukem taky, z hradních schodů.
Na otázku: Hádejte, kdo první zmizel za srnou? Hádejte jednou.
Irča: Kdo první zmizel za srnou, se fakt nedá uhodnout. Háravky dnes nezdrhly a šly chvílema na šňůře, kvůli obtěžovatelům. To jsou radosti. Čůza se chová jako holka ze Stodolní.
Martina: A vy zas máte jen jeden pokus na to uhádnout, komu se v Praze splašily hormony a vojel, co se pohlo. A jestli do zítra nevychladne, tak se teda těšte!!
Fotky zde: https://www.zonerama.com/laurena/Album/5168708
Neděle 17.3.
Kolovský rybník – Vítkův vrch
(Bea, Bára, Heidy, Brita, Ouddy, Dayron, Agátka, Dustin, Elvis, Mandy, Malvin, Angelus, Stella, Bonny, Rennie, Trixi, Birdie, gordoni Ashley a Dobby Pexeso).
Nedá se říct, že bych nebyla po dnešku dostatečně vyvenčená. Dvakrát vyškrábat dolů a nahoru největší krpál na trase jen proto, abych našla zaběhlou poběhlici, mě trochu unavilo. Vypadá to, že brouček, který se v partě kamarádů předvádí tím nejblbějším způsobem, na setřích srazech bude chodit přišpendlený na vodítku. Jestli nedostane rozum. Nějak se nám to zvrtlo celkově – z poslušných psíků rozlítanci, chlívák Dayron měl zálusk na kluky a Dustinovi se hlava zatočila z Bey a Brity. To by u chovného psa nebylo až tak divné, kdyby se mu ovšem nelíbily jen holky kastrované.
Byl to krásný den ve společnosti 19 setrů - naší lukavické rodiny, dvou posil z Hradce, dorazili vyslanci z Prahy, Benešova, Chomutovska, Plzně, a „domácí“ banda z Varů a okolí. Bey maminka Bára vůbec nevypadala, že je v seniorském věku. Vlastně žádný ze seniorů se nechoval podle papírového věku. Podle řádění rezků jsme trasu vybrali skvěle – rybník, různé druhy smradu, který s potěšením koštovali v bahenních loužích, pokácené stromy, přes které s radostí skákali sem tam. Na nejvyšším bodě – Vítkově vrchu (644m) – nám program zpestřil start letadla. Slunečný a hodně větrný mejdan jsme zakončili opékáním buřtů u Kolovského rybníku. A jak bylo najednou snadné vyfotit slintající somráky pohromadě! Pražská irská centrála sice po sobotní vydatné oslavě sv. Patrika nemohla přijet, ale poslali nám jako omluvenku irskou whisky a pivo Guinness pro přípitek na zdraví našich irů. Ten panák Jamesona mi přišel po Bey útěcích vhod, přiznávám. Budu muset přehodnotit naše úlohy – machýrek šéfuje nad neúnosnou míru. Martina: Myslím, že Bea už to má vyhodnocený i za tebe….
Gita svým typickým černým humorem hodnotí: Beušák je dost výrazná osobnost a dává to jasně najevo. Proto jsem trošku skeptická, co se týče našeho společného případného vandrování, ony asi takové veličiny jako Bea a malé A. nikdy nerozlučnou dvojkou nebudou. To ovšem společné toulky nevylučuje. Jestli tedy, než na nás v pořadníku dojde, nepojdu... Nebo se taky můžeš rozpadnout nedejbože ty... Pac a pusy všem.. G.& hodné malé A.
Fotky zde: https://www.zonerama.com/laurena/Album/5172994
20.3.
Je vidět, že se oficiálně, nejen podle sluníčka a tepla, ale i náhledem do kalendáře, dneska přihlásilo jaro. Hromadně vylézají houfy pejskařů. Bohužel i těch méně chápavých. Sotva vejdeme do lesa, Bea zmerčí kamaráda. Hurá za ním. Z dálky vidím ruku, jak zapluje do kapsy - a šup s piškotem do špekounovy otevřené tlamy. Na mé prosby, ať ji nekrmí, že má dietu, bylo pozdě. Navíc slyším tu často používanou a už docela nenáviděnou větu: Ale to je jen jeden piškot, to jí neublíží. Somrákovi vyčiním, že má mít rozum aspoň ona a pokračujeme dál. Po chvíli se situace opakuje. Sice s jinou pejskařkou, ale to samé. Bea se jde přimazlit - a už natahuje čumec k ruce. Co v ní paní ani má??? Lidi, čím přemýšlíte, když ne hlavou? Připadám si jak Don Quijot, když bojoval s větrnými mlýny. Vztek se střídá s beznadějí. Proč jí na miligramy odvažuju krmení a dávám porce jako křečkovi? Aby pak díky různým „hodným tetám a strejdům“ místo hubnutí přibírala? Takže jsem vlastně byla ráda, že mě Bea opět z lesa zatáhla na sídliště na holuby. Tam nehrozilo, že by jí někdo cpal pamlsky.
Že je tu jaro, je znát z vyšší aktivity hmyzu. Jediná úsměvná chvilka odpoledního venčení byla ta, že do špekouna naboural obrovský bzučící čmelák. Turbo čmelák. Vypálila dopředu, jako kdyby ji napadl divočák. Schovala se před ním pod lavičku.
Už zase vymýšlela – nechtělo se jí domů, tak přes zákaz vlítla do rybníčku Rokosáku. A potopila se. Ona, která za nic na světě nechce plavat! Šla kolem vody a než jsem její úmysl odhalila, cachtala se mezi kačenama. Dobře věděla, že budu muset ještě chvíli vydržet na slunci, aby trochu proschla. Proč tenhle pes nežije po psím, ale furt nad něčím špekuluje???
27.3.
Bey kombinační schopnost je skvostná. Pán roznášel po schránkách reklamní letáky. Hned k němu, hlavu zabořila do tašky a rochňala se v letácích. Proč? Protože právě do letáků jí při hlavolamech balím dobrůtky na hledání. Jo a taky moc fajn je, když objeví holuba na druhém chodníku, než ona stojí a vystavuje ho uprostřed silnice! Hází na mě naštvané obličeje, proč ji tahám pryč a nenechám v klidu její práci dodělat.
29.3.
Tímto oficiálně končím holubí sezonu na nábřeží i kolonádě. To se už opravdu nedalo. Spousty lidí a spousty holubů! Tam zase vkročím nejdřív v zimě. To byl takový očistec, že nepodlehnu ani jejím psím očím. Drzouni mi lítali skoro na hlavu. Bylo jich tolik, že pak už Bea jen procházela kolem zábradlí, ani se nezastavila, darmožrouti odletěli na druhý břeh řeky. Už je nevnímala. Byla pracovně přehlcená. Cestou domů mi na příkaz "Běž se jen napít" skočila do Ohře a celá se potopila. Takže další vynucená půlhodina venku, aby uschla.