Střípky únor 2019
1.2.
Hajzlík rezavý se mi zas vysmál. Když jsem jí odmítla kolonádu, počkala si na Jessinu. Byla nadšená, když viděla, že ta druhá mrcha taky požírá přes zákaz sníh. To byla výzva! Bylo jasný, že dneska si užijou. Jen, co jsem jí v předtuše sundala z chrbátu bundu, aby ji nepověsila v tom fofru na nějakou větev, pláchly neznámo kam. Když se vrátila, byla uhnaná a jazyk až na zem. A samozřejmě kulhala. To nebylo všechno. Odběhla do krpálu a tam do sebe ládovala sníh. Samozřejmě ignorovala mé povely KE MNĚ a NEŽER TO NEŘÁDE... ani o centimetr neslezla níž. Věděla, že se do svahu za ní škrábat nebudu.
Páníček si přisadil: No, jasně, kdyby byla v House of Commons, tak jsou dnes Angláni úplně jinde. Jen se ukloním britské historické moudrosti a taktice. Ona je jejím nositelem.
Prohlížím si fotku sourozenců: Finitky, Kšandy a Falca. Každý úplně jiný. Směji se výrazu Kšandy, vypadá jako jelimánek. Zato Finitka se tváří přesvědčivě – roste z ní ředitelka zeměkoule. O víkendu je čeká první výstava. A tak s přáním všeho dobrého připisuji, že se těším na vyprávění. Protože tajně doufám, že tihle 8měsíční ďáblové nějakou lumpárnu vymyslí. A činili se … a to ještě zbývaly dva dny do výstavy.
Šárka: Tak jsi to přivolala. Zdrhla. Půl hodiny v pr.... Nechala mě vyšplhat na největší kopec v okolí a najednou se objevila s výrazem: To je dost, že jdeš! Teď si jdu dát rum. Už jsem se viděla, jak místo výstavy hledám ředitelku. Zítra mám strach jít na procházku.
Obavy byly na místě. Protože Šárka pokračuje v zážitcích: Tak dneska pro změnu Airin. Spadla pod led za kachnou. Já byla zaměstnaná Finitkou a na druhou poběhlici jsem nedávala pozor. Naštěstí to Jirka viděl a hned ji z vody vytáhl. Je to borec. Airin je v pohodě - hned letěla ty kachny chytat znovu! A já budu po víkendu muset do léčebny. Už mám z nich komplet šediny… a teď už jsem ve fázi vypadávání vlasů.
2.2.
Ještě, že je víkend jednou za týden. Trochu jsem uklidnila koleno, ale po dnešním vandru zas bublá. Co s důvěrně známým tuhnickým lesem? Najít nedůvěrně neznámé cesty. Povedlo se. Narazili jsme i na výjimečně krásný mohutný buk uprostřed lesa, kterému by slušelo označení významný nebo rovnou památný strom. Pořád jsem ukazovala nadšeně – jůůů, kam asi vede tahle cesta a tahle a tahle..... a zkoušeli jsme.. jenže jsem zapomněla, že nemáme auto na parkovišti u Linhartu, ale ve Dvorech u závodiště, takže se vandr protáhl až do setmění... zítra budu mlčet a budu fakt hodná.
K neuvěření - ač jsme byli kousek od města, šlapali jsme sněhem jako na horách. Užili si pořádnou sněhovou vánici a špekoun se zas ládoval sněhem. Já už chci jaro!
3.2.
Dnes nás čekal velmi těžký úkol. Přežít zoufalé ksichty automaniaka, protože se kvůli sněhu nejelo autem, ale šlapalo pěšky. Čím víc si přeji, aby to bílé svinstvo slezlo, tím víc ho připadlo. Špekoun už má z něj průjem. Na každé křižovatce cest vyjednávala. Buď navrhovala trasu ke garáži, nebo na druhou stranu na kolonádu na holuby. U jiné varianty stávkovala. Seřvala vzteky všechny psy i lidi, co jsme potkali. A u těch známých si strašně stěžovala, jak je týraná. Říká se, že pes si nepamatuje. Že něco prožije a hned žije pro něco jiného. Pak Bea bude asi ženská v setřím těle! Nejen, že lupala vztekle a nešťastně okem (to střídala) minimálně půlku trasy, ale uražená byla i po příchodu domů! Ani nechtěla večeři. Vydržela vzdorovat půl hodiny, pak si misku nechala strčit do pelechu - v leže pojedla. Vleže chtěla i pivo. A co teď dělám? Píšu na Magistrát města, ať urychleně protáhnou cestu u garáží. Protože další víkend je tu za chvíli a jít zas pěšky, to nás asi rovnou nabídne k adopci.
Ještě, že neumí mluvit, ty ksichty úplně stačí. Skvělý vandr s nasejřeným psem!
Šárka: Ona má úžasný ksichty a pěkně vás má vycvičený. Tak, jako každý setr. Lepší nasejřený, než žádný. Co bych dala za nasejřenou Finitku, když jsem ji hledala.
5.2.
Poohlídnu se brzy po jiném psíkovi. Z lesa mě vyháněla po každé možné cestičce. Chtěla na holuby, na kolonádu. Sedala si přede mě a nechtěla dál. Seděla a čučela. Tak jsem se slitovala, že ji asi bolí záda a nechce pohyb. Vyšly jsme tedy z lesa. Připnu na vodítko, že jdeme dom. V tu ránu se otočila a hup zase do lesa. Tam se chvíli šmrdolila, počmuchávala, posedávala. Po chvíli zase, že chce pryč. Pod lesem si to rozmyslela: Nééé mami, já se tam chci přece jen vrátit. Potkaly jsme Jess a Rokana. Měla radost. Do toho přišlo štěně australáka. Napřed zkoušela bu-bu-bu, ale pak si ho oblíbila a lítali spolu jako blázni. Takže klouby ji asi nebolely. Pak se blížila stará černá labradorka. Bea už se na ni třásla. Ječela a vypadala, že ji sežere i s páníčkem. Jenže stará fenka, asi hluchá, se k ní bez obav blížila a začala řvouna očuchávat. Bea vyvalila oči a ztichla. Nezmohla se na nic. Byla ponížena. Jak jsme se jí s Věrkou smály, najednou se u stromu zašprcla. Nešla a nešla a nešla.... až na mě z dálky lidi hulákají: Zavolejte si jí, žere hovno! Přikolíbala se za námi a otírala si tlamu o sníh. Všude hnědo. Pak mě zatáhla k holubímu paneláku. Koukala na střechu a do koruny stromu. Vyhlížela je. Nedbala mých poznámek, že holoubci přečkávají zimu schovaní v domečcích. Koukala nahoru. Stála jak pařez. Když jsem ji odtáhla pod slibem večeře, schválně cestou domů požírala sníh. Před každým FUJ stačila ještě v té setině sekundy nabrat. Dělá jen naschvály. Takže do večeře dostala dvojnásobnou dávku Enterogelu - nejen kvůli sněhu, ale i vyčistit z útrob to ho*
6.2.
Bea používá stále razantnější metody vydírání. Budu se muset nad vším zamyslet. Když se šlo k lesu, pajdala. Každý krok bolestivý. Zajímavé je, že když mě táhla přes přechod dolů k řece, po kulhání ani památky. Ano, bezpečně trefí k zebře přes silnici, která odděluje les od města. Tady se zastaví a jediný pohyb vpřed udělá tím, že ji přejdeme. To ví bezpečně, že má vyhráno a není cesty zpět do lůna lesa. Skončily jsme zase na nábřeží. K mé radosti se aspoň nešlo až na kolonádu. Stačilo jí zábradlí podél Ohře u hlavní pošty v délce 400m. Opeření provokatéři se totiž nahřívali na trubkách, kudy teče teplá vřídelní voda. Občas nad ní proletěli. No a my chodily podél zábradlí sem-tam-sem-tam. Po hodině mi začaly drkotat zuby a nezahřál už mě ani ten úžasný pohled na přikrčeného zmrazeného vystavujícího lovce.
Bea taky ví, že ji při každém vstávání sleduju. A to se jí nelíbí. Protože bez potíží nevstává. Nejdřív mi zabrala místo u stolu, kam už se teda já ani židle nevejdeme. Po bytě má sice několik pelechů, ale když se jí tady tak hezky leží (napresované do nábytku), seberu židli a odcházím do ofenzívy. Na její pelech. Měla žízeň a potřebovala k misce. Jenže když viděla, jak číhám na to, až vstane, tak na mě začala házet smutná kukadla: kuk na mě - kuk na misku - kuk kuk. Co asi udělala maminka celá naměkko z bolavé holčičky? Tu misku jsem jí podala, aby nemusela vstát a nežíznila. Kdyby tak bylo poznat, kdy si dělá srandu a kdy to s ní je vážné. Zatím se spíš domnívám, že víc platí ta sranda. Nebo????
7.2.
Taky jste slyšeli, že psi nejsou mstiví? Zásadně tohle tvrzení odmítám! Cestou do lesa, kam se znechucená táhne, jí říkám: Na holuby nejdem! Svraští čelo. A sníh žrát taky nebudeš! Svraští čelo ještě víc. Kochám se krásou stromů. Rezek se šmrdolí přede mnou a očichává psí esemesky. Najednou zpozorněla a přidala do kroku. Usmívám se a říkám si, že konečně dostala rozum a lesní procházku si užije. Spěchám za ní, abych ji podpořila v dobré náladě. Jenže jsem netušila, že chystá pomstu. Dovedla mě ke stromu s tím předvčerejším ho*nem a drze si ukousla! Hned poodběhla dostatečně daleko ode mě, aby neslyšela moje nadávky, a samozřejmě se ládovala sněhem. Aby byla pomsta ještě sladší. Potkala starou labradorku. Spustila na ni jekot. Tahle babuša byla asi taky hluchá, protože to s ní ani nehnulo. Když nás minula, zostuzená Bea vypálila dopředu a šíleně u toho štěkala. Po chvíli se zastavila, otočila a vrátila ke mně. Jen, co jsem vyslovila: Dobřeeee - jdemeee - vpřed! - vypálila a ječela. Zase se vrátila a zase ..... takhle se proštěkala celým lesem. Povel "vpřed" teď nebudu nějakou dobu používat. A taky už se sháním po nějakém maličkém kyblíčku na rezavou tlamičku… proti snížečku...
Martina: Momentálně se chechtám a vůůůůbec mě nenapadá žádná rozumná odpověď, aby se to nějak nedotklo ani jedné z vás.
Jen se chechtej. Já už se zítra bojím s ní vůbec vyjít. A furt a furt něco vymýšlí. Pořád nad něčím špekuluje. To není vůbec pes. To je nasazený terorista.
Šárka: To je potvora. Pěkně s Vámi mává, ale kdo by odolal těm krásným očím? Začínám mít podezření, že je setr už dávno před delfínem a opicí. Jak říká Romana - planeta setrů. Tetce Lověnce posíláme hudlana a pomazlení.
Věrka: Jessina měla dneska taky vyhlídnutý hnědý nanuk. Všimnu si na cestě ho*na. Naštěstí zadupaného do sněhu a ledu. Jessina mi jde u nohy, mineme nanuk a najednou koukám, že mám u nohy prázdno. Otočím se. To čuně hrabe zuřivě do ledu a snaží se vydolovat aspoň kousíček!
8.2.
Páteční večer začal Mírovo hláškou: Výhodou je blbej pes! Prostě pes, který nic neřeší. Raduje se, když jde ven. Je mu jedno, jestli jede autem, nebo jde pěšky. Prostě se raduje. Bea taková není.
Zatím prý se u psů neprokázal autismus. Tak přátelé, my první exemplář máme! Všechno musí být tak, jak má. Jak se něco naučí, už to tak musí být pořád. Jen na jedno to nefunguje - kdyby se třeba chtěla naučit poslouchat a pak to denně opakovat. To by byl život. Ale tohle nám zase Bea nedopřeje.
Zkusila jsem v lese, jestli si ze včera pamatuje tu spojitost VPŘED a štěkání. Pamatuje. Už čekala na ukázání rukou a vyslovení.... vypálila a ječela. Přestala jsem s tímto raději. Vůbec jí to nevadilo, odstartovala se sama - jak mě minula, vyběhla a ječela. Samozřejmě si ze mě dělala zas prču - naznačila, že si ďobne sněhu. Když jsem zařvala NE, FUJ, tak si to tam o to rychleji naládovala. A svoji hnědou zmrzlinku taky neminula. Počkala, až se kouknu a hodila nálož do papule.
Doma seděl horský vůdce na mém místě u stolu u počítače. Pod židlí je zvyklá odpočívat, když já na té židli sedím. Teď měla problém - na židli seděl někdo jiný. Vlezla pod stůl a tak dlouho do něj šťouchala, až židli opustil a sedl si na svoji. Teprve potom si spokojeně lehla. To samé dělá, když přijdeme odpoledne z lesa. Slouha má čekat v kuchyni u stolu, u piva. Má poslouchat rádio nebo si může číst. Běda, když třeba leží v ložnici a čte si! To ho tak dlouho otravuje, až vstane a jde ke stolu. Dneska už zoufale úpěl: Vždyť ze mě udělá alkoholika! Já ani třeba nechci, ale musím sedět u stolu a pít! Tohle kvítko boří veškeré domněnky o psech. Ona totiž ani pes není.
Irča: To je blbá kombinace, pes autista a vochlasta.
Romča: Ty naschvály dělala její bába taky.... věděla, že nesmí z chodníku, tak tam dala dolu přední tlapky a čekala, až řeknu na chodník a pak bleskově vrátila přední tlapky na chodník. Takovej rituál to byl. No a tak jednou, když už jsem pak pořídila elektriku, zazvonila jsem a už nikdy sama z chodníku neslezla... a hovna to samé - obojek pomohl. Pak už jen lovila a pracovala. Pivo jí vydrželo napořád, ale to jsem jí ani nezakazovala. Byla bych sama proti sobě....
Martina: A mám já popisovat to vydírání při vycházkách?? Zlatě, když jdeme neznámým terénem, to je celkem ochoten jít tam, kam chci já, protože všude to bude nový. Ale jak se pohybujeme v prostředí známém, je konec. Cestu vybírá Dayronek! Ale snažím se to korigovat 1:1. A jestli jsou v textu chyby, tak to svádím na kocoura Chucka - prošel se mi po klávesnici.
… Buď ráda, že ti kocour neotočil obrazovku vzhůru nohama jako Fin Honzovi, nebo nepřepnul klávesnici na anglickou, jako mně Kšanda. Syn Gulči Rufánek si dokonce založil vlastní složku v mailech, asi pro tajné kočičí zprávy... Tu obrazovku se podařilo otočit jednou i mně samotné. Koukám a účetnictví vzhůru nohama... (Romča)
9.2.
Zase máme nasejřeného psíčka. Místo velkého výletu ucmrndávání po okolí - v Boru jsme našli smírčí kříž, v Sedlečku památný buk a pak zastříhala ušima, protože se zastavilo před barákem s cedulí FYZIOTERAPIE a uviděla ve výběhu ovečku Trumpetku, které se náš lovečák bojí. Trumpetka supluje hlídacího psa a ráda trká, i když nemá čím. Bea si odtrpěla akupunkturu a laser. Pravý sval spojující obratle je chronicky zasažený, smrštil se a nechce se povolit. Na doma jsem se naučila uvolňovací cviky, a budeme častěji jezdit do krásné Šemnice sousedící s vojenským újezdem Hradiště....... ovšem ne na vandry, ale na procedury.
Já dopadla mnohem hůř. Koleno a bortící se vbočený palec prý už volají po operaci. Jenže mimo provoz na neschopence budu 3 měsíce. To si neumím představit. Tak se nadechnu a budu přemýšlet, jak z toho ven. Asi se budu držet rady Gity: Nezoufej, při stavu našeho zdravotnictví se na operace čeká tak dlouho, že se někdy pacient ani nedožije a tak se zbytečně nestresuj. Kámoška čekala o berlích skoro tři roky na jedno koleno a když se to udělalo, tak lezla další dva o berlích čekajíc na druhé... Tož to je realita.... Ať žije veselá mysl!
Martina: Představa zavázaný nohy po operaci je nepředstavitelná!! Já ti nevim, ale to ať mi radši prdne v kouli než v noze. A naši zrzci by to jistě ocenili.
10.2.
Tři dny má Bea odlehčený pohyb, aby se sval mohl vrátit do správné pozice. Docela oříšek - co s ní.
Podmínka moje byla: ne obcházet paneláky ani špacír na kolonádu.
Podmínka rezka byla: auto - mimo Vary - les - práce - pokud možno sníh.
Podmínka fyzioterapeutky byla: krátká a poklidná trasa.
To splňovaly lesy a obory se zvěří kolem Velkého Rybníka. Bea vystavovala jak divá. Všude jí to vonělo. Jen žádnou srnku ne a ne vyšťourat. Žádný oční kontakt. Takže ani neměla chuť někam zdrhat. Netušila, že jsou v bezpečí za plotem. A my jí to neprozradili. Stačilo jí, když jsem ukázala rukou směr a poslala na imaginární stopu. Měla pocit, že všechno splnila a byla se sebou spokojená. Užili jsme si jak kvalitního bahna, které teprve teď z ní začíná i po umytí 2 kýbly lehce opadávat, tak dost sněhu. Bohužel..... A už mě s tím požíráním bílého svinstva tak štve, že otřu prach z elektronického obojku a zprovozním ho.
12.2.
Že by se na Bee už odrážel dotírající seniorský věk? Postupně mění zavedené zvyklosti. Večer by nejraději observovala venku až do půlnoci, teď zaleze po venčení a už se jí vystrčit čumák nechce. Zato vynucuje vstávání v šest ráno. Dneska změnila taktiku i odpoledne. Nejsou holubi? Nevadí... Nejsou srnky? Nevadí... Nejsou veverky? Nevadí...
Budu číhat na myšky! K mému údivu mě táhla dál a dál do lesa. Tam si sedla nebo zůstala stát jako socha. Když neměla zrovna náladu na špehování myších dírek, pozorovala okolí - támhle pejsek - támhle běží paní - támhle kráčí nordic walking. Šmejdila všude, jen aby se nešlo domů.
13.2.
Kdyby se věk počítal podle množství dárků, musela by dnes Bea slavit nejméně 160. narozeniny. Pláštěnka, pelech, kšíry, hračky, hlavolamy, mlsky – to je fajn, ale nejvíc pookřála při pohledu na 13 nealko piv. Má to dobře vymyšlené – kdyby dostala jen 6 lahví podle věku, nebyla by to taková paráda, jako 13 lahví podle data narození.
Bea dostala plno gratulací. Je v nich přání setřích lumpáren, dobrého jídla a pití (což admin, čili já, před přečtením vyretušoval), dokonce se tam i mrkvička mihla (asi drobná provokace) a dokonce si zaveršovala naše paní fyzioterapeutka, která sdílí obydlí s již zmiňovanou drsnou ostrahou domu – ovečkou (podle Bey strachu):
* Beee, beee, Beuško, olíznutí za ouško. Méně obav z vlny, co chodí. Více všeho, co se ti hodí! Krásné narozky přeje Trumpetka a její komorná.
* Milý Beušáku! Jestli se tentokrát tvoje psí maminka nemýlí, tak máš dneska narozeninky. Tož musím říct, že když ses narodila, tak jsme opravdu nečekali, že se staneš hvězdnou celebritou se vším všudy. Takže co bychom ti tak ještě společně s malým A. mohly přát? Snad už jen to, abys zůstala stále taková, jaká jsi (no, drobná vylepšení se připouštějí - nebudeme to zrovna o narozeninách rozpitvávat že?) a mamku nezlobit a poslouchat! Už jsi přece veliký pes! Prostě VŠECHNO NEJLEPŠÍ naše Beo ! Pac a narozeninovou pusu Gita a " hodné" malé A.
* Beušáku, vše jen to nejlepší, hlavně zdravíčko a energii na další lumpárny.... Falčí posílá hubana a těší se na Šumavu.
* Dustin se připojuje ke všem přáním. Plzničku do misky a těšíme se na lítání po lese na nějakém příštím srazu.
* Lověnko všechno nej nej nej, hodně krásných ksichtiku, lumparen a zrz mejdanů ti přeje Airienka, Finitka a držák na píšťalku.
* Všechno nejlepší karlovarská princezno od Bony, Zity a Steava… doufám, že máma koupila na oslavu pořádný soudek!
* Všechno jen to NEJ NEJ NEJ NEJ a ještě NEJ NEJ NEJLEPŠÍ. Jo, a taky spoustu zdravíčka, štěstíčka a krásných výletů. A políbení rozdá Dayronek osobně.
Narozeninová oslava v lázeňském centru se vydařila. Tak 50:50. Bea byla nadšená. Já mrzla. Zase si ji kolemjdoucí fotili ze všech stran. Zastavovali se a komentovali situaci. Když mě začali Rusáci nutit konverzovat, přemýšlela jsem nad lstí, jak ji odtáhnout z doupěte neřesti. Přiučila jsem se pár ruských loveckých slovíček. Jednomu starému pánovi, který se setry asi kdysi pracoval, se moc líbila. A prý škoda, že neděláme myslivost. Ani jsem mu nechtěla brát iluze a jmenovat, co všechno jiného ona umí. Vlastně ani tolik ruských slov neumím. Nejhodnotnější záběry, kdy Bee drzoun vletěl přímo nad čumák a ona chňapla a čapla ho, nemám. Buď by byl snímek se zakouslým holubem a průšvih, nebo jen přikousnutý pochroumaný holub a klid a já bez fotky. V době aktivistů a všemožných ochránců zvířat, kteří mají potřebu zachraňovat svět na každém kroku, jsem si nelajzla případnou konfrontaci s policejními hlídkami, které se kolem kolonády procházely sem a tam. Prostě toho asistenta na focení do města potřebuju. Bea vynalezla novou fintu - zatlačila holuba do prostoru, odkud měl problém odletět, a vychutnala si ho. Po hodině už ti zmetci nebyli tak suverénní a raději se odstěhovali na římsy baráků (jinak se totiž do nich může kopnout a stejně neuhnou).
14.2.
Taky jste dnes postřehli to jaro? Slunce lechtalo, teplo se vkrádalo pod bundu. Lebedila jsem si a užívala lesní procházky ve slunci. Dnes bude špekoun krásně čistý a suchý, pomyslela jsem si... Jenže pak přišel zlom - na druhé straně kopce pod Goethovkou, kde slunko nepronikne, led a sníh! Rezek mě ukecal, abychom šly právě touhle stranou ve stínu. Vyprala si kožich ve sněhu, pobrala asi tak dvě kila do mordy a do toho se vyráchala v rejdišti divočáků. Takže přišla z lesa jako úplný prase! A já jsem ráda, že jsem se na tom ledu nepozabíjela. Zítra jdeme po slunci, i kdyby špekoun měl z toho horka omdlít.
15.2.
TAK JSME SE PŘECE JEN DALY NA MYSLIVOST.
Když Bea tak hezky pracuje na pernaté, napadlo mě motivovat ji i na srstnatou zvěř. Abychom nemusely několikrát v týdnu trávit odpoledne u kolonády. Koupila jsem jí lišku - tu můžu nosit do lesa v batohu. A tak jsme začaly s nácvikem aportu. S tím nemá žádný zásadní problém - pro vidinu odměny udělá cokoliv. Chvíli mi lišku nosila, ale pak začala zase špekulovat. Až vymyslela výměnný obchod. Lehla si, lišku držela pod packama a podala za mňamku. Asi se zas vrátíme na kolonádu…
Romana: To mi připomíná bábu - první Melody. 2x mi to přinesla v pohodě a pak řekla: si to přines sama, když to tam furt házíš.
Pepa: Pozor! Irský setr není hlupák - bezpečně pozná opravdovou lišku od atrapy. Mám ověřeno. Na zkouškách mu schovali do křoví slepici bažanta, která byla z domácího chovu (takže neměla pach z divočiny), navíc jí svázali křídla, aby neutekla a tak ji Dustin, místo aby ji vystavil, rovnou zakous a přines mrtvou. Ze zkoušky nás vyhodili, anžto to byli diletanti. Dustina jsem pochválil.
Martina: To jste lepší než my. U nás jsme se dostali s aportem jen do poloviny - Dayronek doběhne a chytí, ale zpátky už nepřijde.
Irča: Tak jí kup živou, to půjde líp.
Fotodokumentace na konci alba: https://laurena.rajce.idnes.cz/BEAUTY_-_udalosti_v_obraze
18.2.
Přes týden má Bea absťák po víkendových vandrech - tak je protivná. Po víkendových vandrech má absťák po holubech - takže je taky protivná. Dneska mě odtáhla rychle na kolonádu, abych si to nerozmyslela a nechtěla se třeba kochat sluníčkem. Všichni normální lidi se totiž dneska sluníčkem na okraji lesa kochali. Já se klepala v údolí Teplé, kde byl v zástavbě lázeňských domů jen stín a zima. Scházely jsme z lesa na přechod a slyším: Dobrý den, tak na holuby, na holuby? Pejskaři už ví, že když scházíme z kopce, cíl je jasný. Neměla jsem foťák - páč jsem netušila, kde skončíme. Škoda. Možná by tentokrát byla vhodnější kamera:
* Při práci se jí udělaly po obou stranách mordy výstavní opratě - a jak se nám všichni lázeňáci obloukem vyhýbali. Vypadala, že má vzteklinu.
* Už si vybírá jen takové darmožrouty, kteří se poflakují podél pevné překážky – zdi, obrubníku a tak. Odtud jen tak neodletí. Bea si dobře pamatuje, že dva už měla „na skus“. Tak jednoho blbečka nahnala do výklenku vchodových dveří u malého krámku. Dveře do krámku byly pootevřené. Holub se snažil proklouznout dovnitř.
Všichni, co procházeli v tu dobu kolem, se zastavili a čekali, jak akce bude pokračovat. Už jsem viděla, jak rezek vypálí po holubovi a s lupem v tlamě vletí do krámu. Naštěstí se holubovi podařilo vzlétnout. Tak to bylo naše odpoledne. Odpoledne pro 90% lidí prožité v jarním sluníčku. My to měly jinak.
20.2.
Bea: My nejdeme na kolonádu?
Já: Ne.
Bea (potichu si sama sobě říká): Nevadí, najdu si je jinde.
Z lesa mě odtáhla plynule, rychle a nenápadně kolem zahrádkářské kolonie na SÍDLIŠTĚ. A měla pravdu - tam ti hajzli lítaví byli. Jak je ta říkanka? Chodí pešek okolo, koukejme se na něho? Nevím. Ale na nás všichni koukali.
Chodila kolem každého paneláku furt dokola, protáhla mě několikrát i podél cikánské ubytovny. Vzdávám se. Příště jí ta kolonáda možná vyjde. Sedím teď se dvěma špunty za palcem (vypěstovala jsem si haluxy) a přemýšlím, jak to zítra vymyslím, abych zas nelovila holuby. Brzy se z ní zblázním. Není normální.
Martina: Sedím si tu se špuntem za palcem a řehtám se zas jak blbec. Nenormální setr je absolutně normální setr. Špuntování zdar!!
27.2.
Poslední únorový týden byl jak vymalovaný. Modrá obloha, slunce pálí a teplo nutí odkládat svetry i bundy. Jdeme lesem, já se rozplývám nad krásným počasím. Naštvaný a znuděný rezek se táhne pomalu za mnou. Během hodiny stihneme vystřídat všechny lavičky po cestě. Sedne si, vzdychne a toužebně kouká dolů do údolí ke kolonádě.
Kolemjdoucí č.1: Asi je staříčkovi horko, že nechce jít, že?
Já: Není to staříček a není to horkem, chce na holuby.
Kolemjdoucí č.2: Chudinka, je nemocná, že se nechce hýbat?
Já: Není nemocná. Je naštvaná, že nejdeme dolů na kolonádu.
28.2.
Kde jsme zakončili letošní únor? Na kolonádě…..